Ženy nejsou unavené jen proto, že málo spí

Právě se mi povedlo podruhé za odpoledne připálit červenou řepu na salát… a to tak, že hrnec je přiškvařený a asi na vyhození. Zlobím se na sebe, že to vlastně vůbec dopustím, aby všechno na sporáku „patřilo“ jenom mně. A to i když zrovna ležím v posteli a foukám si bebíčko z dietní chyby, kterou jsem dopustila na včerejší cestě za narozeninovým dárkem pro děti, píšu u toho úkol do školy, kterou dodělávám s mateřským zpožděním a k tomu na čtvrtku kapacity mozku sekunduju u vyplňování pololetního vyhodnocení naší domácí školy.

Jako mnoho žen se celý dospělý život prostě snažím rozkrájet se do nudlí… Naklonovat se tak, abych obsloužila všechny podmnožiny svého života, aniž by si některá z nich všimla, že svojí efektivitu roky efektivně finguju.

Nejsem v tom evidentně sama. Na internetu teď koluje jeden virální text, který schopnosti žen být jako Hermiona Grangerová z Harryho Pottera a vyskytovat se na několika místech najednou, dává do souvislostí. Post vypadá jako věda, voní jako věda, cituje antické Řeky, katedru renomované univerzity a přesná procenta, ale když po něm člověk sáhne fact-checkingem, rozpadne se mu mezi prsty jako zásilka z Temu.

A o čem že to tedy bylo? No, vědci prý zjistili, že ženy nejsou unavené proto, že málo spí. Jsou unavené proto, že jejich mysl nikdy nevypíná. Že i v klidu žena dál sleduje děti, domácnost, vztahy, finance, jídlo, rozvrhy, nálady, povinnosti a podvědomě kontroluje všechny ty neviditelné napnuté nitky, kterými drží rodinný svět pohromadě.

Ta konkrétní historka z Instagramu je nejspíš nedoložená. Možná úplně vymyšlená. Ale ne nezajímavá. Nešíří se totiž proto, že by byla vědecky přesná. Šíří se proto, že v ní mnoho žen rozpoznává něco, pro co dlouho neměly jazyk: únavu, která nezmizí ani po deseti hodinách spánku. Vyčerpání, které není jen v těle. Stav, kdy člověk neleží na gauči proto, že nic nedělá, ale proto, že už nemá kapacitu dál držet v hlavě celý svět.

Po porodu se tahle neviditelná zátěž nenápadně, ale dramaticky násobí. Nepřičítá. Ná-so-bí. Najednou nejde jen o nákup, práci, domácnost a vztahy. Jde o kojení, krvácení, hojení, spánek rozsekaný na cáry, váhu novorozence, žloutenku, kontroly u pediatra, bolest při sezení, laktační krizi, starší dítě, partnerovu bezradnost, nezvané návštěvy, nevyžádané rady, hloupé poznámky, vlastní tělo, které už není známým územím, a k tomu o otázku, která umí být ostrá jako kudla pod žebro: jsem dobrá máma?

A právě tady začíná problém. Protože když se žena po porodu začne hroutit, náš systém se velmi rychle ptá: co to s ní je? Proč není šťastná? Vždyť má být ráda, že má zdravé dítě! Tolik jich to zvládlo před ní a to neměly jednorázové pleny a všechny ty vymoženosti!

Řekněme si upřímně – nikdo se moc neptá, co se jí stalo. Kdo ji nechal samotnou. Kde zmizela péče. Kdo jí nepomohl s kojením. Kdo se nezeptal na porod. Kdo jí kdy vrátí její tělo, soukromí a důstojnost…

Ten paradox toho, jak je v těhotenství žena bedlivě sledovaná, u porodu pečlivě monitorovaná a po porodu najednou přestává systém zajímat, tak ten se nikdy neochodí. Kulturně je nastaveno, že má zatnout zuby a táhnout. Vydržet. Dítě má kontroly, matka má šestinedělí. Zmar, únava, bolest a rozvrat jsou brány jako normální civilizovaný průběh poporodní adaptace. Business as usual.

Ne že by minulost byla ráj. Žena v koutnici nebyla nutně svobodná ani opečovávaná tak, jak si to dnes rádi malujeme. Ale existovala alespoň kulturně srozumitelná představa, že žena po porodu nemá hned vyskočit, sbalit novorozence, vyrazit mezi lidi a fungovat jako provozní ředitelka domácnosti s krvácením, stehy a kojením v zácviku. Dnes hezky šupky dupky svižně párkrát za šestinedělí zacestuje s čerstvým novorozencem pěkně mezi bacily velké jako dům do čekárny pediatra, díky moderní domácnosti a zuřícímu kapitalismu všecko zvládne levou zadní. Není nad to zjednodušit novopečeným rodičům život, že – proč by měla péče cestovat za nimi, když se mohou vypravit s plnou polní do cizího prostředí plného tolika možností zocelování novorozencova imunitního systému a krvácet si cestou jen tak tiše a mimochodem, bolesti z jizev na břiše či v rozkroku se nevšímajíc?

Ten rozpor mezi realitou a teorií je flagrantní. O šestinedělí se často mluví jako o čase klidu. Krásná představa, jak ze zátiší holandských mistrů. Miminko, zavinovačka, polévka od babičky, žena pohodlně odpočívající v posteli, domov vonící mateřstvím a něhou. Realita je ale o dost méně instagramová.

Šestinedělí je období, kdy se žena hojí, učí se pečovat o dítě, kojit a fungovat v nové sestavě. Sžívá se spolu nová rodina a do toho žena krvácí, bolí ji tělo, nevyspí se, redefinuje se její vztah k sobě, k partnerovi, sexualita skromně sedí schoulená v koutku, mění se komplexně její identita, role v rodině i vlastní obraz sebe sama. A přitom podle návodu na život má být okamžitě kompetentní. Jemná, trpělivá, šťastná, vděčná a ideálně ještě přirozeně rozzářená.

Zatímco se ale tělo ženy po porodu hojí, její hlava nastupuje na plný úvazek. Vlastně minimálně na dva. Kdy naposledy dítě pilo? Kolik plen bylo počůraných? Je ta stolice ještě normální? Nemá žloutenku? Přibírá dost? Mám málo mléka, nebo moc mléka? Má to kojení bolet? Kdy máme toho pediatra? Kde je moje kartička pojišťovny? Proč pláče? Proč nepláče? Dýchá vůbec? Jsem hrozná, že jsem vyčerpaná? Jsem hrozná, že se mi nechce přijímat všechny ty návštěvy? Jsem hrozná, že se necítím šťastná?

Přecitlivělost? Nikoliv. Je to naprosté kognitivní přetížení. V mnoha rodinách je právě žena tou, kdo drží v hlavě mapu všeho: nejen úkoly, ale i potřeby, nejen péči, ale i předvídání péče, nejen to, co se má udělat, ale i to, že se vůbec má myslet na to, co se má udělat. Před pár lety manžel astronautky neváhal volat na vesmírnou stanici proto, že nemohl doma najít papír do tiskárny…

Říkáme tomu mentální zátěž, kognitivní práce nebo emoční práce žen a umíme to docela dobře změřit. V šestinedělí to ale není jen o vyhrocených debatách o myčce a o tom, kdo bude držet noční hlídku. Je to otázka zdraví.

A o tom zase příště.

Zdroje:

Ciciolla, L. & Luthar, S. S. (2019). Invisible Household Labor and Ramifications for Adjustment: Mothers as Captains of Households.

World Health Organization. (2022). WHO recommendations on maternal and newborn care for a positive postnatal experience.

World Health Organization. (2022). Guide for integration of perinatal mental health in maternal and child health services.

NICE. Antenatal and postnatal mental health: clinical management and service guidance (CG192).

International Confederation of Midwives. International Code of Ethics for Midwives / český překlad UNIPA: Etický kodex porodních asistentek.

International Childbirth Initiative. 12 Steps to Safe and Respectful MotherBaby-Family Maternity Care.

Strategie rozvoje respektující péče o matku a dítě v těhotenství, při porodu a v šestinedělí.