Má být slovo žena v porodnictví nahrazeno termínem rodící osoba a těhotná osoba? Nenaletěli jsme znovu starému triku, v němž patriarchát rozdělí moc a zdroje nerovně a pak se pohodlně dívá, jak se ženy a další menšiny perou o zbytek prostoru?
V porodnictví se rozjela další kulturní válka, která zatím zuří hlavně za hranicemi, ale neoddiskutovatelně míří i do našich končin. Tentokrát o jazyk, který v porodní péči používat. Smíme ještě říkat žena? Nebo máme správně používat jen neutrální výrazy jako „rodící osoby“ či „těhotné osoby“? Je inkluzivní jazyk projev respektu, nebo další způsob, jak ženy zneviditelnit?
Debata je za kopečky vyhrocená přesně tak, jak to dnešní algoritmy milují. Jedna strana křičí, že termíny jako žena, mateřské mléko a rodička, alarmujícím způsobem mizí z jazyka porodní péče, přestože právě ženy jsou v drtivé většině případů příjemkyněmi této péče. Druhá strana hlasitě naznačuje, že samotné slovo žena je diskriminační, zpátečnické a potenciálně ubližující menšinám. A zatímco se publikum rozděluje do táborů, skutečný problém zůstává stát stranou a s rukama v kapsách se potměšile chechtá.
Tím problémem nejsou trans lidé a neziskovky, které hájí práva LGBTQ+ menšin.
Tím problémem není ani samotné slovo žena.
Tím problémem je systém, který po ženách chce, aby byly konečně potichu, a zároveň je ochotně postrčí do souboje s jinými marginalizovanými skupinami o zbytek prostoru, uznání a vlivu.
To je starý trik. A není důvod na něj znovu skočit.
Ženy v porodní péči nejsou rovné. Ani náhodou
Začněme tím, co je na celé debatě nejabsurdnější.
Když člověk poslouchá některé dnešní -pro mnohé nesrozumitelně absurdní a malicherné- spory o jazyk, skoro by získal dojem, že západní společnosti dosáhly všeho podstatného a z nedostatku dalších témat se daly do boje s papírovými draky a dělají z komára velblouda.
Jenže nic z toho není pravda.
Stačí se podívat kolem sebe a udělat si se mnou exkurzi do dnešní porodní péče. Ženy v stále narážejí na prostředí, v němž je pohodlí systému často důležitější než jejich důstojnost. Jejich nesouhlas bývá přepisován jako nepochopení situace. Jejich přání se redukují na emoce. Jejich zkušenost je v lepším případě přelepená etiketou „subjektivní“, v horším je brána jako přemrštěná a hysterická. A když si stěžují, dozvídají se, že hlavní je přece zdravé dítě, tak co by ještě chtěly..
Vážně jsme v porodní péči ve chvíli, kdy si máme myslet, že hlavní fronta boje se povede přes slovník, když alarmujícícm způsobem stoupá počet císařských řezů a dramaticky klesá porodnost?
Patriarchát si bere půlku koláče. A o zbytek se máme poprat mezi sebou
Na celé věci s tolik skloňovanou inkluzivitou a inkluzivním jazykem v porodní péči je nejzajímavější právě to, jak dokonale vyhovuje starému mocenskému uspořádání.
Patriarchát a mužsky organizované instituce si po staletí přivlastňovaly autoritu, legitimitu a rozhodovací moc. V medicíně obzvlášť. Nastavily pravidla, definovaly normu, určily, kdo je expert a kdo není, kdo je důvěryhodný a rozhoduje a kdo se má přizpůsobit. Velký kus onoho pomyslného koláče si nechaly pro sebe.
A teď?
Teď se ve zmenšeném, zbylém prostoru mají pohodlně přetahovat ženy a další marginalizované skupiny. O jazyk. O viditelnost. O uznání. O to, kdo komu ubírá místo. O to, zda je větší problém říkat „ženy“, nebo „rodící osoby“.
To je geniálně výhodné pro všechny, kdo nechtějí měnit samotný základ systému.
Protože jakmile se konflikt přepíše na souboj ženy versus trans lidé, zmizí ze scény ti, kdo porodnictví skutečně strukturálně tvoří. Ti, kdo drží institucionální moc. Ti, kdo rozhodují o podobě péče, úhradách, standardech, hierarchii profesí i tom, co bude považováno za „rozumné“.
A přesně v tu chvíli už se zase nehádáme o redistribuci moci. Jen o drobky.
Ne, slovo žena není sprosté
Je potřeba to říct úplně jasně: slovo žena není problém. Není zastaralé jen tím, že existuje. Není diskriminační jen tím, že pojmenovává realitu. A v celé řadě kontextů je nezastupitelné.
Když mluvíme o diskriminaci žen v porodnictví, musíme umět říct ženy.
Když mluvíme o porodnickém násilí páchaném převážně na ženách, musíme umět říct ženy.
Když mluvíme o historické kontrole ženského těla, musíme umět říct ženy.
Když mluvíme o tom, že ženy stále nesou hlavní tíhu reprodukční práce, musíme umět říct ženy.
Představa, že emancipaci žen dovršíme tím, že je rozpustíme do neurčitého „osoby“ nebo tragikomických „menstruujících osob“ a „těch, co mají dělohu“, je pozoruhodně pohodlná. Hlavně pro ty, kdo nikdy nemuseli nést politické důsledky toho, že byli pojmenováni jako konkrétní, historicky znevýhodněná skupina.
Některé kategorie jsou totiž důležité právě proto, že odkazují k nerovnosti. A jestli někdo chce tvrdit, že slovo žena už v reprodukční péči nepotřebujeme, měl by nejdřív vysvětlit, kdy přesně ta nerovnost skončila. Protože většina žen si toho zjevně nevšimla..
Individualizovaná péče bez problémů unese i potřeby trans lidí
A teď druhá polovina pravdy, kterou je potřeba držet stejně pevně.
Respektující, individualizovaná a profesionální porodní péče bez problémů akomoduje potřeby trans lidí. A měla by. To není žádný ideologický bonus. To je normální součást slušné péče. (To, že v reálu takovou péči prostě nemáme a neumíme ji bezvýhradně poskytovat ani ženám, je popis reality dnešních dní, o kterém je napsán kilometr argumentů a není předmětem tohoto článku).
Kdokoliv totiž potřebuje jiný způsob oslovování, citlivější dokumentaci, větší opatrnost v komunikaci nebo prostředí, které nebude znovu otevírat bolestivé zkušenosti, by měl být vyslyšen. To je prostě standard kvalitní péče.
Skutečně dobrá péče přece vždycky znamená, že zdravotnice a zdravotníci vidí konkrétního člověka, ne jen kolonku. Že umí rozpoznat individuální potřeby. Že neaplikují jednu šablonu na všechny. Že vědí, že respekt není luxusní doplněk, ale podmínka bezpečí.
Jinými slovy: právo trans lidí na individualizovanou péči není v konfliktu s právem žen být viditelné. Konflikt vzniká až tehdy, když se systém tváří, že zvládne jen jedno z toho. A to není důkaz, že si ženy a trans lidé navzájem překážejí. To je důkaz, že ten systém je líný, rigidní a zvyklý šetřit na lidskosti.
Falešná volba: buď ženy, nebo inkluze
Největší intelektuální bída celé debaty spočívá v tom, že nám podsouvá falešné dilema.
Buď prý budeme chránit ženy a říkat ženy.
Nebo budeme inkluzivní a přestaneme je jmenovat.
Jenže to je nesmysl.
V některých kontextech je správné a nutné mluvit o ženách.
V některých vymezených kontextech je na místě říkat ženy a další rodící osoby nebo ženy a těhotné osoby.
A v individuální péči je správné používat jazyk, který odpovídá konkrétní osobě, ne nečímu ideologickému manifestu.
To není nekonzistence. To je elementární schopnost myslet.
Přesnost totiž neznamená jen biologickou klasifikaci. Přesnost znamená i to, že rozumíme situaci, ve které právě mluvíme a ke komu. Jiný jazyk potřebuje analýza strukturální diskriminace v zemi a jiný jazyk klinický formulář při příjmu k porodu. Veřejná informační kampaň bude vypadat jinak než osobní komunikace u porodu.
Lidé, kteří z toho dělají absolutní princip, většinou neusilují o přesnost. Usilují o symbolické vítězství.
Válka o slova je skvělá, když nechcete řešit podstatu
Na sporech o jazyk je ještě jedna věc mimořádně praktická. Dají se dobře vytěžit a přepočítat na peníze. Dobře násobí kliky. Dobře se sdílí. Dobře se v nich sbírají lajky, rozhořčení i pocit morální převahy.
O dost hůř se ale přes ně řeší to, co porodní péči skutečně devastuje:
nedostatek kontinuity péče, přetížený personál, hierarchie mezi profesemi, rutinní zásahy bez skutečné indikace, slabá vymahatelnost informovaného souhlasu, absence respektu, podfinancovaná komunitní péče, nemožnost volby a kultura, ve které instituce chrání hlavně samy sebe.
To všechno je méně sexy než další kolo terminologické války. Jenže právě tohle rozhoduje o tom, jak se v porodnictví žije ženám, dětem i všem dalším, kdo péči potřebují.
A možná právě proto je tak lákavé celé to přesměrovat jinam. Na slova. Na symboly. Na souboj o to, kdo koho vymazává z mapy.
Ženy nepotřebují zmizet z jazyka. Trans lidé nepotřebují zmizet z péče
Tohle by přitom nemělo být tak těžké pochopit.
Ženy nepotřebují být rozpuštěny v neutrální mlze, aby někdo jiný získal důstojné zacházení.
Trans lidé nepotřebují být vytlačeni z péče, aby ženy zůstaly politicky viditelné.
To, co potřebujeme, není další kolo soupeření mezi těmi, kdo už tak mají menší prostor než mocenské centrum. Potřebujeme odmítnout samotné zadání téhle hry.
Protože jakmile přijmeme představu, že o poslední kus symbolického prostoru se musí poprat ženy s ostatními menšinami, uděláme přesně to, co systém potřebuje. Zabavíme se navzájem. A necháme netknuté vše, co tu nerovnost vyrábí.
Skutečný problém není slovo žena. Je to účet, který ještě nikdo nezaplatil
Jestli je někdo skutečně ohrožen existencí slova žena, pak to nejsou trans lidé. Je to systém, který by nejraději zapomněl, že reprodukční péče má dějiny nerovnosti. Že ženské tělo bylo a je místem kontroly, disciplinace a mocenského přepisu. Že v porodnictví se dodnes rozhoduje o ženách častěji, než se rozhoduje s nimi.
Slovo žena tenhle účet neustále připomíná.
A právě proto má v mnoha kontextech zůstat. Ne jako zbraň proti jiným marginalizovaným lidem. Ne jako test ideologické čistoty. Ale jako přesné pojmenování skutečnosti, která ještě neskončila.
Současně ale musí platit i něco dalšího: že moderní, respektující a individualizovaná péče má být dost dobrá na to, aby pojmula i ty, kteří do starých šablon nezapadají.
Jestli to neumí, není to důvod umlčet jedny nebo druhé.
Je to důvod konečně začít opravovat samotný systém.:
Zdroje:
1. Gender-inclusive language in midwifery and perinatal services: A guide and argument for justice
4. Odsávačky mateřského mléka: zachránce kojení… nebo jeho tichý sabotér?
5. Transitioning to midwifery models of care: global position paper