Furt se mě někdo ptá:
“Proč to děláš ty porody? Vždyť se to stejně nezmění!”
Sama sebe se často ptám a zkoušim si pravdivě odpovědět a poctivě se vrtám sama v sobě.
Není to jen kvůli těm porodnickejm datům, který mě buděj ze sna.
Ani jenom kvůli právům žen.
Ani kvůli vlastnim zkušenostem, který s oblibou označuju jako 50 odstínů šedi českýho porodnictví na vlastní kůži.
Je to všechno dohromady a ještě něco navíc.
Dělám to pro dcery.
Aby nezažily to, co já.
Ve výzkumu se tomu nalití si čistýho vína říká reflexivita.
Znamená to, že si kladu otázky nejen o světě tam venku, ale i o sobě: Kdo jsem, že o tomhle vůbec mluvim? Že si to vůbec dovolim? Proč právě já? A proč to dělám právě tak, jak to dělám?
Možná jsem před dvěma lety začínala jako realistka. Snažila jsem se zaznamenat data a fakta. Předložit důkazy. Dokázat tu děsnou nespravedlnost, která se denně někde někomu děje.
Ale postupně se to měnilo.
Víc a víc si uvědomuju, že žádný „čistý“ poznání neexistuje. Že moje zkušenost, moje utržený rány, moje nemoc, moje tělo, moje emoce i moje výchova utvářej to, co vidim a hlavně jak to vidim.
A tak píšu ty svý výkřiky do tmy, když mi nemoc dovolí jdu do toho naplno a když zrovna nedovolí, tak aspoň píšu.
To mentální hrabání se v sobě, zvaný REFLEXIVITA je pro mě způsob, jak neztratit pokoru.
Jak si připomínat, že moje vidění světa není „objektivní“, ale MNOU vykonstruovaný a že moje přítomnost v poli (v tom porodnim i společenským) něco ovlivňuje.
Někdy je to těžký. Fakt těžký.
Přiznat si, že jsem i já součástí struktur, které kritizuju. Že i já můžu někoho zranit. Že moje vlastní přesvědčení můžou být slepý a zaslepený.
Bez týhle sebemrskačský sebe-si-vědomosti bych možná dělala méně chyb, ale taky daleko míň smysluplný práce.
Děkuju všem, kdo mě učí přemejšlet o sobě. Kdo mi nastavujiu zrcadlo, i když to není pohodlný.
A kdo jdou touhle cestou taky.