Po tisíce let ženy rodily ve vzpřímených polohách. Dnes mnoho z nich končí vleže na porodním lůžku. Ne proto, že by to bylo fyziologicky nejlepší, ale protože se porod v moderní době přizpůsobil pohodlí autorit, nemocniční organizaci a technice.
Proč dnes tolik žen rodí na zádech, když to pro porod často není to nejlepší
Kdybychom porodní péči vystavěli skutečně kolem ženského těla, vypadala by jinak.
Ženy po tisíce let rodily vzpřímeně. V kleku, v podřepu, v předklonu, opřené o druhého člověka nebo o kus nábytku. S pohybem. S gravitací. S možností reagovat na to, co jejich tělo v danou chvíli potřebuje.
Dnes je za normu považován úplně jiný obraz: žena vleže na porodním lůžku, napojená na přístroje, pod dohledem, v poloze, která je přehledná pro personál a kompatibilní s nemocničním provozem. Jako by právě tohle byl přirozený vrchol vývoje porodnictví. Jenže není.
Poloha na zádech není pradávný standard. Je to relativně nová historická konstrukce. A právě to je na ní nejzajímavější. Mnohé z toho, co dnes v porodnici působí jako samozřejmost, nevzniklo proto, že by to bylo nejlepší pro rodící ženu. Vzniklo to proto, že to bylo pohodlnější pro systém, pro dohled a pro organizaci práce.
Aby bylo hned zkraje jasno – tento článek není útok na zdravotníky a zdravotnice. Naopak. Lékařky, lékaři, porodní asistentky i sestry jsou často sami sevřeni provozem, rutinou, právní nejistotou, personálními nedostatky a kulturou pracovišť, kterou sami nevytvořili. Právě proto je fér mluvit ne o osobním selhání jednotlivců, ale o systému, který po desítky let přestavoval porod tak, aby byl lépe kontrolovatelný, standardizovaný a manažovatelný. Jen ne vždy lépe přizpůsobený ženskému tělu.
A poloha při porodu to odhaluje až nepříjemně přesně.
Tělo obvykle ví, co dělá
Když žena může volně reagovat na kontrakce a pohybovat se podle sebe, její tělo si často hledá polohy, které dávají fyziologický smysl: předklon, klek, dřep, oporu, změnu rytmu, změnu směru, práci s gravitací. To není žádná ezoterika, i když se konzervativní proudy velice snaží tento dojem ve veřejnosti probudit. To je mechanika těla, pánve, tlaku hlavičky a přirozené potřeby pohybu během porodu.
Výzkumy opakovaně ukazují, že vzpřímené a mobilní polohy mohou souviset s řadou přínosů: se zkrácením porodu, menší potřebou některých zásahů, nižší pravděpodobností císařského řezu, menší potřebou epidurální analgezie nebo nižší pravděpodobností přijetí novorozence na JIPku. Férové zároveň je dodat, že ne všechny studie vycházejí stejně a u některých skupin žen se objevují i možné nevýhody, například krapet vyšší krevní ztráta. Právě proto není cílem nahradit jedno dogma jiným. Cílem je zbavit porodní péči rutiny, která ženu automaticky tlačí do poloh, jež jí nemusí vyhovovat a kterou moderní doporučení rutinně neupřednostňují, protože jediná správná poloha u porodu je ta, do které žena sama dobrovolně dospěje a je jí v ní dobře.
Právě proto britský NICE například doporučuje, aby ženy ve druhé době porodní nebyly vedeny k poloze vleže na zádech nebo v polosedě, ale aby byly podporovány v takové poloze, kterou samy vnímají jako nejvhodnější a nejpohodlnější.
To je důležité. Nejen kvůli poloze samotné, ale kvůli tomu, co z ní vyplývá.
Problém není jen poloha. Problém je prostředí
Nestačí ženě říct: paní Nováková, vyberte si polohu. Musí vůbec existovat prostředí, které jí takovou volbu umožní.
A právě tady se ukazuje, že porod není jen biologická událost, ale i událost institucionální. Když výzkumníci porovnávali porodní centra a klasická porodní oddělení, zjistili výrazný rozdíl v tom, jaké polohy ženy při porodu skutečně používají. V porodních centrech ženy mnohem častěji rodily ve vzpřímených polohách. Ne proto, že by tam chodily rodit jiné ženy. Ale proto, že tam bylo jiné prostředí – jiné uspořádání prostoru, jiné pomůcky, jiná kultura péče, jiná práce s pohybem a menší tlak na to, aby žena byla pro personál – jak to říci nejvýstižněji – přehledná a snadno řiditelná.
To je na celé debatě možná nejvýbušnější: mnoho žen nerodí na zádech proto, že by si to jejich tělo zvolilo. Rodí tak proto, že nemocniční pokoj, porodní lůžko, připojené technologie, organizace péče a očekávání systému dohromady vytvářejí prostředí, v němž je tato poloha nejdostupnější, nejčitelnější a nejsnáze obhajitelná.
A tak se z historicky podmíněného řešení stala falešná samozřejmost a nový normál.
Jak se z jedné možnosti stala norma
K rozšíření porodu vleže nedošlo proto, že by se ženské tělo najednou změnilo. Změnil se způsob, jak o porodu začala přemýšlet moc, medicína a instituce.
Historické zdroje jednoznačně prokazují, že rozšíření porodu vleže souviselo s nástupem mužské medicínské autority a s přesunem porodů do institucí. Jméno francouzského porodníka Françoise Mauriceaua se v této souvislosti objevuje pravidelně. Stejně tak bývá zmiňována i hypotéza o vlivu Ludvíka XIV., který prý nacházel uspokojení v pozorování porodního procesu svých milenek a pro jeho potěšení bylo prý dokonce vyrobeno speciální čalouněné porodní lůžko, které mu umožňovalo výhodný výhled. I když je potřeba tuto tradovanou historku formulovat opatrně a nepředstírat u ní větší jistotu, než jakou skutečně máme, dopad doby vlády Ludvíka XIV. a Françoise Mauriceaua na porodnictví je zdokumentován relativně dobře.
Podstatnější než samotná anekdota je ale širší obraz: porod se v novověku stále víc přesouval z ženského prostoru do prostoru řízeného mužskými autoritami, pravidly a pozorováním. A s tím se měnilo i to, kdo rozhoduje, co je správná porodní poloha.
Nejde tedy jen o jednu pozici na lůžku. Jde o to, podle čích potřeb byl moderní porod uspořádán.
Ne podle ženy, ale podle systému
No – tohle není pohodlná otázka. Ale je to otázka poctivá. Vyvíjela se tedy moderní porodní péče západního typu podle potřeb rodící ženy, která potřebuje pohyb, soukromí, kontinuitu, důvěru a možnost reagovat na své tělo nebo podle potřeb instituce, která potřebuje předvídatelnost, dohled, standardizaci a provozní klid?
Odpověď je nasnadě. Vítězství ergonomie personálu a industrializace porodní péče, která leckde dobrala podoby pásového dopravníku vytvořili současný systém, který škodí často i těm, kdo v něm pracují. Zdravotníci nejsou jen vykonavatelé moci. Často jsou i jejími rukojmími. Mnozí z nich vědí, že by péče mohla vypadat jinak, ale každodenně fungují v provozu, který je tlačí k rutině, k opatrnictví a k řešením, jež jsou systémově nejjednodušší. Pracují v těžko představitelných podmínkách právní nejistoty, systémové nepodpory a v psychické zátěži, která není dlouhodobě bez podpůrných opatření únosná. Jestli tedy chceme něco měnit, nestačí moralizovat nad jednotlivci. Je potřeba přestavět samotné podmínky péče.
A to začíná už u tak obyčejné věci, jako je poloha při porodu.
Když je volba jen na papíře
Jestli žena leží na zádech proto, že si to sama přeje, pak je to její legitimní volba. Ale jestli na zádech leží proto, že všechno kolem bylo nastaveno tak, aby jiná možnost byla těžší, méně podporovaná nebo fakticky nedostupná, pak nemluvíme o skutečné volbě.
Mluvíme o systému, který si zvykl zaměňovat vlastní pohodlí za standard péče.
A přesně to by moderní porodnictví mělo přestat dělat.
Skutečně moderní péče totiž nezačíná u větší poslušnosti ženských těl. Začíná u větší přesnosti v tom, co víme o fyziologii. U větší pokory k tomu, co ukazují data. U větší důvěry v ženy. A také u větší solidarity se zdravotníky a zdravotnicemi, kteří a které potřebují pracovat v systému, jenž jim dovolí dělat dobrou péči, ne jen zvládat provoz.
Nastal čas vrátit porod ženě
Porod na zádech není symbol pokroku. Je spíš symbolem toho, jak důkladně jsme porod přizpůsobili instituci a jak jsme péči za účelem vyšší efektivity zindustrializovali a odlidštili.
Nyní nastal čas začít ho vracet ženě, dítěti a rodině a umožnit lidem v porodnictví poskytovat laskavou a respektující péči.
Ne tím, že vytvoříme nové dogma a poženeme od zítra všechny rodičky do stoje od první kontrakce k té poslední. Ani tím, že budeme popírat situace, kdy jsou zásahy nutné a život zachraňující. Ale tím, že přestaneme vydávat historicky a provozně vzniklé zvyklosti za biologickou nutnost.
Porod nemusí být stavěn proti potřebám žen, aby byl bezpečný. A zdravotníci a zdravotnice nemusí být sevřeni systémem, aby měli potřebný klid a jistotu na doprovázení žen.
Skutečně moderní péče nezačíná u větší kontroly nad tělem ženy, ale u větší důvěry ve fyziologii, v promyšleném prostředí porodních pokojů a v informované volbě.
Protože porod není technický výkon a ženu nelze redukovat na záludný terén, který má kvůli bezpečnosti hlavně zůstat co nejpřehlednější.
Je to hluboce tělesná, vztahová a lidská událost.
A podle toho by měla vypadat i péče o ni.
Zdroje:
World Health Organization. (2024). Transitioning to midwifery models of care: Global position paper. World Health Organization.
National Institute for Health and Care Excellence. (2023). Intrapartum care (NG235). NICE.
National Institute for Health and Care Excellence. (2023). Intrapartum care: Evidence review G: Position for birth. NICE.
World Health Organization. (2018). WHO recommendations: Intrapartum care for a positive childbirth experience. World Health Organization.
Sandall, J., Fernandez Turienzo, C., Devane, D., Soltani, H., Gillespie, P., Gates, S., Jones, L. V., Shennan, A. H., & Rayment-Jones, H. (2024). Midwife continuity of care models versus other models of care for childbearing women. Cochrane Database of Systematic Reviews, 2024(4), Article CD004667. doi:10.1002/14651858.CD004667.pub6
Gupta, J. K., Sood, A., Hofmeyr, G. J., & Vogel, J. P. (2017). Position in the second stage of labour for women without epidural anaesthesia. Cochrane Database of Systematic Reviews, 2017(5), Article CD002006. doi:10.1002/14651858.CD002006.pub4
Walker, K. F., Kibuka, M., Thornton, J. G., & Jones, N. W. (2018). Maternal position in the second stage of labour for women with epidural anaesthesia. Cochrane Database of Systematic Reviews, 2018(11), Article CD008070. doi:10.1002/14651858.CD008070.pub4
Scarf, V. L., Rossiter, C., Vedam, S., Dahlen, H. G., Ellwood, D., Forster, D., Foureur, M. J., McLachlan, H., Oats, J., Sibbritt, D., Thornton, C., & Homer, C. S. E. (2018). Maternal and perinatal outcomes by planned place of birth among women with low-risk pregnancies in high-income countries: A systematic review and meta-analysis. Midwifery, 62, 240–255. doi:10.1016/j.midw.2018.03.024
Hollowell, J., Rowe, R., Townend, J., Knight, M., Li, Y., Linsell, L., Redshaw, M., Brocklehurst, P., Macfarlane, A., Marlow, N., McCourt, C., Newburn, M., Sandall, J., & Silverton, L. (2015). The Birthplace in England national prospective cohort study: Further analyses to enhance policy and service delivery decision-making for planned place of birth. NIHR Journals Library. doi:10.3310/hsdr03360
Batinelli, L., Thaels, E., Leister, N., McCourt, C., Bonciani, M., & Rocca-Ihenacho, L. (2022). What are the strategies for implementing primary care models in maternity? A systematic review on midwifery units. BMC Pregnancy and Childbirth, 22, Article 123. doi:10.1186/s12884-022-04410-x
Reitsma, A., Simioni, J., Brunton, G., Kaufman, K., & Hutton, E. K. (2020). Maternal outcomes and birth interventions among women who begin labour intending to give birth at home compared with women of low obstetrical risk who intend to give birth in hospital: A systematic review and meta-analyses. EClinicalMedicine, 21, Article 100319. doi:10.1016/j.eclinm.2020.100319
Olsen, O., & Clausen, J. A. (2023). Planned hospital birth compared with planned home birth for pregnant women at low risk of complications. Cochrane Database of Systematic Reviews, 2023(3), Article CD000352. doi:10.1002/14651858.CD000352.pub3
Dundes, L. (1987). The evolution of maternal birthing position. American Journal of Public Health, 77(5), 636–641. doi:10.2105/AJPH.77.5.636
Karamanou, M., Creatsas, G., Androutsos, G., & Poulakou-Rebelakou, E. (2013). Practising obstetrics in the 17th century: François Mauriceau (1637–1709). Journal of Obstetrics and Gynaecology, 33(1), 6–8. doi:10.3109/01443615.2012.725787