Právě teď krvácí 800 milionů žen. A svět na to pořád není připravený

Dne 28. 5. je Mezinárodní den menstruace. Přesněji Mezinárodní den menstruační hygieny.

Není fascinující, že lidstvo dokázalo postavit pyramidy, vynalézt knihtisk, rozštěpit atom a poslat člověka na Měsíc, než se začalo vůbec obtěžovat s vědeckým zkoumáním menstruační krve? Proč taky, když se menstruace týká pouze poloviny lidstva, že?

S ohledem na fakt, že právě teď někde na planetě menstruuje kolem 800 milionů žen – což je biologická realita větší než celá Evropa – se vlastně divím, že ženskému cyklu není podřízeno celé fungování společnosti.

Žena má za svůj život zhruba 450 menstruací. Kdyby každá perioda trvala pět dnů, vycházelo by nám to na více než 2 000 dní krvácení. Ženy tedy přes šest let ze svého života prokrvácí. Šest let! Za tu dobu žena potřebuje kolem 11 tisíc jednorázových hygienických pomůcek – nerozhodne-li se pro planetu chránící alternativy – a opustí ji až 41 litrů menstruační krve.

https://www.instagram.com/p/DXcSZmLkTw3/

A přesto přes všechno se menstruace dodnes nestala věcí veřejnou.

To tabu si s sebou neseme při každé cestě na záchod, kdy schováváme tampon do rukávu a vložku hluboko do kapsy. Pokaždé, kdy se s železnou pravidelností jednou za měsíc probudíme ve 4:46 ráno v tratolišti krve a děláme, že právě převlékání lůžkovin a zapírání pyžama je věc, kterou jsme si tolik přály zrovna dvě hodiny před rozbřeskem dělat.

Některé dny před menstruací člověk přetluče jen za pomoci nálože pilulek růžového štěstí, které – když je nedejbože zapomene doplnit v neceséru – pouhým pohledem vyvolají i v úplně cizí ženě sesterskou solidaritu a ochotu člověka drogou zasponzorovat ze svých zásob.

Stejně krásné je, když se děloha neplánovaně rozhodne spustit svůj každoměsíční rebranding a tolik potřebná vložka či tampon k člověku doputuje řetězem žen jako tajná depeše.

Trpíme potichu, nekecáme – makáme, jak by jeden řekl.

Krvácející, přetloukající bolest růžovou chemií, v rozkroku klidně ve čtyřiceti stupních zabalené do vrstvy běleného plastu – nebo biobavlny, když to peněženka a společenský status dovolí – případně ucpané trendy kalíškem, jdeme vstříc dalším pracovním poradám, školním testům, tramvajím bez klimatizace a životním výzvám. Krysí závod se neptá, jestli dneska krvácíte.

Jenže dnes menstruují běžně i desetileté holčičky. Přesto krvácení stále leckdy řešíme v toaletních kabinkách bez zamykání, bez tekoucí vody, bez bidetu a s papírem tak drsným, že by se na něj Fučík nebál psát svoje dopisy.

Menstruační infrastruktura přitom není žádná sci-fi. Potřebujete zamykací kabinu, dveře s háčkem, koš, vodu, možnost umýt si ruce teplou vodou a mýdlem a ideálně také umýt sebe nebo menstruační kalíšek bez toho, aby člověk musel pochodovat přes veřejný prostor s něčím, co rozhodně nemělo být součástí společenského vystoupení.

Znám jen pár takových míst v republice – a to se nacházíme v té moderní části světa.

Zároveň nelze necítit vděčnost za to, co máme. Menstruace v subsaharské vesničce, kde není tekoucí voda, soukromý záchod, mýdlo ani koš, se každý měsíc mění v souboj o přežití a logistickou operaci v nepřátelském terénu.

Dokument Netflixu Period. End of Sentence. vás rozseká. Pusťte si ho a podivíte se se mnou, jak je možné, že máme regulaci na to, jak dlouhá a rovná má být okurka, když každoměsíční biologické a hygienické potřeby půlky populace planety se do národních plánů ještě nepropracovaly.

Kromě deficitního logisticko-hygienického zázemí pro zástupy menstruujících žen je tu ještě jedna zvláštní společenská disciplína, kterou je potřeba každoměsíčně bravurně ovládnout.

Leckteří se totiž rozhodli používat menstruaci jako vysvětlení pro jakoukoli nelibou ženskou emoci, která s nimi zrovna nerezonuje.

Znáte tu lidovou kulturu: když se žena zlobí, je hysterická; když je smutná, přehání; a když se ozve, tak „má svoje dny“.

A když v místnosti plné mužů trefně pojmenuje problém, vždycky se najde někdo, kdo – s výrazem internetového gynekologa-endokrinologa s ještě mokrým diplomem – položí do prostoru diagnózu: „Prosím tě, nemáš ty PMS?“

Jak pohodlné, že?

Nemusíte řešit obsah toho, co žena říká. Stačí její reakci připsat hormonům a je hotovo. Jenže emoce nejsou diagnóza a menstruace není argumentační faul, kterým se dá vymazat nespokojenost, hranice nebo oprávněný vztek.

Člověk může menstruovat a zároveň mít pravdu.

Menstruace nikdy neznamená pro všechny totéž. Záleží na tom, v jaké fázi života člověk zrovna je.

Nejde zapomenout na tu hlubokou náctiletou úlevu, když pár dlouhých dní netrpělivě očekávaná krev zahlásí: nejsi těhotná.

Pro jinou může být stejná krev každý měsíc malým smutkem, protože si miminko přeje a cyklus jí znovu připomněl, že tentokrát to nevyšlo. Pro desetiletou dívenku může být menstruace zmatek, pro ženu po porodu návrat těla k sobě, pro někoho s endometriózou nekonečný kolotoč bolesti, pro ženu v perimenopauze zvláštní loučení.

Menstruace je biologicky opakující se děj, ale významově pokaždé jiný příběh.

Krev je stejná. Kontext nikdy.

Menstruační krev není špinavá krev

Začněme tím nejdůležitějším: menstruační krev není toxická, zkažená ani nečistá, i když to staří filozofové kázali.

Je to směs krve, sekretů, buněk imunitního systému a tkáně z děložní sliznice. Není to odpadní produkt ženského těla, ale biologický materiál, který může nést informace o zdraví dělohy, zánětu, hormonálním prostředí i některých onemocněních.

A tady začíná být příběh opravdu zajímavý.

Moderní výzkum dnes zkoumá menstruační krev jako možný diagnostický materiál. Ne, neznamená to, že zítra budeme z vložky diagnostikovat všechno od angíny po smysl života, ale menstruační krev může nést informace o děloze, zánětu nebo endometrióze.

Jinými slovy: to, co se po generace schovávalo do koše jako ostuda, se možná stává diagnostickým zdrojem budoucnosti.

Dnes už existují studie, ve kterých ženy posílají výzkumníkům poštou své použité tampony. Ano, slyšíte správně – použité tampony. Ne jako bizarní performanci, ale jako domácí neinvazivní odběr biologického materiálu.

Menstruační krev navíc obsahuje buňky s vlastnostmi podobnými kmenovým buňkám. To nezní jako začátek článku o menstruaci, ale skoro jako tisková zpráva z laboratoře budoucnosti.

Tyto buňky jsou zajímavé pro regenerativní medicínu, protože souvisejí s něčím, co děloha dělá naprosto rutinně: každý měsíc vytvoří tkáň, připraví ji na možný extrémně náročný projekt jménem těhotenství, a pokud projekt nezačne, tkáň odloučí a jede znovu.

Kdyby děloha byla firma, všichni by žasli, že každý měsíc znovu vystaví celé patro, připraví ho pro možného nájemníka a když se nikdo nenastěhuje, uklidí, zbourá a začne nanovo.

Vložka jako technické dobrodružství

Když dnes mluvíme o menstruačních pomůckách, máme tendenci zapomínat, jak nedávný je komfort, který považujeme za samozřejmý.

Samolepicí vložka s nepropustnou vrstvou není žádná pradávná civilizační jistota. Ještě relativně nedávno se používaly menstruační pásy, látkové vložky, různé domácí improvizace a později i vložky, které držely spíš díky odvaze, prádlu a naději než díky technologii.

A to není jen muzeální historie. Já sama jsem začínala ještě na doma motaných vložkách bez lepítek, bez nepropustné vrstvy, jištěných spínacími špendlíky. Kdo nezažil menstruační pomůcku, která měla vlastní názor na gravitaci, ten možná neocení, jak revoluční vynález pro ženy je obyčejné lepicí křidélko.

Dnes se tomu můžeme smát, ale je v tom důležitá věc: menstruační komfort není banalita. Je to otázka pohybu, bezpečí, soustředění, školy, práce, spánku a důstojnosti.

Je polovina lidstva pro vědu příliš komplikovaná?

Menstruační cyklus nebyl ve výzkumu dlouho brán jako důležitý biologický rytmus.

Ženy byly v mnoha oblastech medicínského výzkumu dlouho vylučovány nebo podreprezentovány mimo jiné proto, že hormonální cyklus jaksi „komplikuje“ výsledky. Což je krásný eufemismus pro větu: polovina lidstva byla pro vědu příliš složitá, tak ji raději vynecháme.

Důsledky vidíme dodnes. Méně víme o tom, jak se symptomy, bolest, účinky léků, metabolismus nebo psychika proměňují v tělech, která cyklicky kolísají. A pak se tváříme překvapeně, že mnoho diagnóz spojených s reprodukčním zdravím je opožděných, podceňovaných nebo bagatelizovaných.

Kultura, která učí dívky schovávat vložku v rukávu, je často tatáž kultura, která je učí schovávat bolest za úsměv a držet výkon a provoz i při menstruaci.

Ale extrémní menstruační bolest není cena za ženství.

Pokud někdo každý měsíc omdlévá, zvrací bolestí, nemůže chodit do školy nebo do práce, krvácí tak silně, že se bojí vyjít z domu, nebo slyší „to musíš vydržet“, pak není problém v něm. Problém je v systému, který si zvykl zaměňovat utrpení za normu.

Menstruační chudoba: když tabu stojí peníze

Mezinárodní den menstruace není jen o tom, abychom říkali slovo menstruace nahlas a bez dramatického odkašlání. Je také o menstruační chudobě.

A ta neznamená jen to, že si někdo nemůže koupit vložky nebo tampony. Znamená to celý balík věcí: pomůcky, čistou vodu, bezpečný záchod, možnost se umýt, soukromí, koš, informace, zdravotní péči a prostředí, kde menstruace není důvodem ke studu.

Pokud škola nemá dostupné menstruační pomůcky, čistý uzamykatelný záchod a koš, je to selhání prostředí.

Když na veřejném záchodě chybí toaletní papír, většina lidí to chápe jako problém provozu. Když někdo nemá přístup k menstruačním pomůckám, často se to pořád bere jako soukromá záležitost.

Jenže menstruace není HBO. Nedá se na ni zrušit předplatné.

Kdyby každý den krvácelo 800 milionů mužů, pravděpodobně bychom měli menstruační infrastrukturu někde úplně jinde. Ale protože menstruují ženy a dívky, pořád někde řešíme, jestli nejsou vložky ve škole moc velký progresivistický komfort.

Nejsou. Jsou to základní pomůcky pro základní tělesnou realitu.

Tělo není ostuda. Ani když krvácí. Ani když cítí bolest. Ani když chce potěšení. Ani když neodpovídá představě, že má být tiché, voňavé, nenápadné a stále výkonné.

Krev není ostuda. Mlčení někdy ano.

Mezinárodní den menstruace nám nepřipomíná, že menstruace existuje. To menstruující ženy vědí velmi přesně.

Připomíná nám něco jiného. Že důstojnost začíná u těla. Že zdraví začíná u informací. Že rovnost začíná u toho, co považujeme za normální. A že menstruační krev, flek na kalhotách nebo křeče, které zrovna brání rozdávat úsměvy, nejsou kulturní skandál, ale biologická realita, zdravotní téma a možná i výzkumná příležitost, kterou jsme příliš dlouho přehlíželi.

Tak všechno nejlepší, menstruace.

Promiň, že jsme se o Tobě tak dlouho bavili šeptem.

A promiň za tu modrou tekutinu v těch reklamách. To bylo opravdu divné.

Máte modrou krev?

Baví vás moje články? Dejte si mě sledovat – píšu o všem možném a všechny moje články najdete ZDE.

P. S. Mimochodem, jeden z viditelných reklamních zlomů přišel až v roce 2017, kdy kampaň #BloodNormal ukázala menstruační krev poprvé jako červenou. Ano, čtete správně. V době, kdy už lidstvo streamovalo seriály v mobilu a diskutovalo o umělé inteligenci, bylo v reklamě na vložky pořád průlomové přiznat, že menstruační krev není modrá.

Modrá tekutina nebyla vědecký omyl. Byla to estetika studu.

Zdroje:

UNFPA – 800 milionů menstruujících denně
UNICEF – 1,8 miliardy menstruujících měsíčně
World Bank – 500 milionů lidí bez pomůcek a podmínek
Menstrual Hygiene Day – oficiální web dne
Kampaň Bodyform za odstranění modré barvy krve v reklamách-Libresse #BloodNormal
NHS – běžná krevní ztráta
Menstruační krev a kmenové buňky
Spotřeba více než 10 000 menstruačních produktů za život