Proč by nás měly zajímat volby do České gynekologické a porodnické společnost? Nejde o interní klubové okopávání kotníků, ale o to, proč se české porodnictví roky nehýbe z místa.
Když se řekne volby, člověk si představí sněmovnu, senát nebo prezidenta. Jen málokdo zbystří u voleb do nějakého lokálního sdružení. A přitom právě tam se někdy rozhoduje o věcech, které mají na každodenní život žen větší dopad než mnoho hlasitých politických kampaní.
Ve dnech 10. 4. – 20. 4. 2026 probíhají volby do ČGPS (České gynekologické a porodnické společnosti), jedné z více než 150 organizačních složek spolku s nevyslovitelnou zkratkou, která i Vám možná bude povědomá – ČLS JEP (Česká lékařská společnost Jana Evangelisty Purkyně). Tyto volby nejsou jen interní personální záležitostí jedné přerostlé neziskovky a uložit je bokem veřejného zájmu s představou, že se jedná o interní bafuňářské okopávání kotníků, by bylo velkou strategickou chybou. Po dekádách systematické práce na ukotvení pozice této entity coby jediné relevantní odborné lékařské společnosti* v politických a mediálních kruzích jsou tyto volby o tom, kdo bude dál určovat, co se v českém porodnictví považuje za odborné, normální, bezpečné a přijatelné. Kdo bude mít vliv na doporučené postupy, na ministerstvo, na veřejnou debatu i na hranice toho, co si ženy v těhotenství, při porodu a po porodu mohou reálně dovolit chtít.
A právě proto stojí za to se na tyhle volby podívat blíž.
Proč se u nás změny rodí tak těžko
V posledních letech se v Česku stále častěji mluví o respektující péči, informovaném souhlasu a obecně o moderní porodní péči, v jejímž středu je žena a její dítě – nedělitelná jednotka, dyáda. Kupují se porodní gauče, malují rodinné pokoje a servírují vybrané bufetové snídaně u fotokoutku malých i velkých porodnic. Před lety nemyslitelná zhýralost a dnes běžná součást lovu na vzácného tvora – těhotnou ženu. A nejen to, spousta porodnic jde mílovými kroky kupředu a snaží se i bez příkazu shora o svou verzi kontinuální péče vedené porodními asistentkami. Ale přestože se hodně lidí hodně snaží, tak kvalita porodnictví se u nás stále zatvrzele měří jen tím, jestli žena a dítě porod přežijí, a ne tím, jakou péči skutečně zažily. Navíc je tu magické číslo 600 porodů ročně, které když nepřeskočíte, hrozí Vám zavření a šmytec.
Jsme přece nejlepší v Evropě, proč něco měnit? Máme skoro čistou nulu v kolonce novorozenecké úmrtnosti! Proč tedy popřávat sluchu výstřelkům několika aktivistických bojůvek a něco měnit v porodní péči? Jenže v tom je právě zakopaný pes – nejsou to výkřiky pár žen v batikovaných sukních, ale jazyk současných mezinárodních doporučení. A přesně tímto jazykem mluví zásadní vládní návrh Strategie rozvoje respektující péče o matku a dítě a je tak dobrý, že si našel svou cestu jak do médií, tak na pódia odborných lékařských konferencí posledních dní.
Je dobré připomenout jednu podstatnou věc: Strategie rozvoje respektující péče o matku a dítě nespadla z nebe a nevymyslela ji úzká aktivistická skupina. Její zpracování uložila ministrovi zdravotnictví sama vláda usnesením z října 2024, a to ve spolupráci se zmocněnkyní vlády pro lidská práva. Šlo o splnění staršího, dlouho odkládaného úkolu ze Strategie rovnosti žen a mužů 2021–2030. Strategie vznikla proto, že v Česku dosud chyběl jednotný rámec péče o matku a dítě v těhotenství, při porodu a po porodu, a protože stát už nemohl dál přehlížet známé problémy systému: vysokou nespokojenost žen, slabou návaznost péče po porodu, omezenou dostupnost péče porodních asistentek, rozdíly v kvalitě mezi zařízeními i opakovanou mezinárodní kritiku.
Jenže ve chvíli, kdy se slova mají proměnit v konkrétní změny, systém narazí v plné rychlosti do zdi. A ne na nedostatek peněz. Tvrdě dopadne na něco jiného: na rozložení moci.
Není to jen spor o domácí porody. Je to spor o samotnou existenci jiné péče
Česká veřejnost má někdy pocit, že největší konflikt se vede kolem domácích porodů. Jenže skutečný spor je mnohem širší.
Ukazuje to i stanovisko Vladimíra Dvořáka, předsedy ČGPS, který v roce 2023 napsal, že pro návštěvu porodní asistentky u těhotné nebo ženy po porodu v domácím prostředí „nevidí jakoukoliv medicínskou indikaci“, že tato činnost „do dnešní doby nepatří“ a že by šlo o zbytečné plýtvání veřejnými prostředky. Zároveň odmítl vznik zařízení, kde by pracovala pouze porodní asistentka bez přítomnosti lékaře.
Zdá se vám to absurdní z úst gynekologa? Je důležité pochopit, že nejde o postoj k nějaké okrajové ezoalternativě. Jde o odmítnutí velmi základní, v mnoha zemích běžné a doporučované formy péče: poporodní návštěvní služby porodní asistentky v domácím prostředí.
A stejná logika se objevuje i později. V žádosti ČGPS z listopadu 2025 společnost výslovně označuje automatickou indikaci až tří poporodních návštěv porodní asistentky po porodu za „absurdní“, bez důkazů o potřebnosti a přínosu, a trvá na tom, že taková péče má být jen vyžádaná a indikovaná lékařem podle zdravotního stavu ženy a dítěte.
Jinými slovy: ani návštěva po porodu nemá být podle tohoto pojetí běžným standardem, ale výjimkou, kterou musí nejprve povolit lékař.
Právě tady začíná být jasné, proč se české porodnictví nehýbe. Ne protože by se vedl spor o nějaké extrémní situace. Ale protože se blokuje i samotná myšlenka, že porodní asistentka může být svébytnou odbornicí poskytující péči samostatně a kontinuálně.
Jak se vyrábí „odborný konsenzus“
Ještě zajímavější je podívat se na to, jakým způsobem se odpor ke změně porodní péče organizuje.
Ve vypořádání připomínek Vědecké rady k návrhu vládní Strategie rozvoje respektující péče je dobře vidět, že odpor k ní nebyl jen věcný, ale i strukturální. Vladimír Dvořák jako předseda ČGPS Strategii rámuje jako ideologickou, zpochybňuje autonomii porodních asistentek a doporučuje úplné odmítnutí dokumentu. Dnes již zesnulý Jaroslav Feyereisl píše, že dokument „útočí na samotné základy kvalitní porodnické péče“. Předseda ČLS JEP a předseda vědecké rady ministerstva Štěpán Svačina pak uvádí, že materiál „zcela odporuje vědeckému poznání a ohrožuje matku i novorozence“ a doporučuje jeho odmítnutí. Následně se k odmítnutí připojují další členové Vědecké rady, často velmi stručně, prostě s odkazem na stanovisko odborné společnosti nebo předchozí e-maily.
Tohle je pro pochopení toho, kdo drží systém uzamčený před jakýmkoli posunem kupředu, klíčové.
Veřejná debata totiž často předpokládá, že „odborný konsenzus“ vzniká tak, že si lidé sednou nad daty, prostudují důkazy a dojdou ke společnému závěru. Jenže někdy funguje i úplně jiný, já-na-bráchu-brácha-na-mě mechanismus: silná autorita zformuluje rámec, označí dokument za nebezpečný nebo ideologický a kolem ní se rychle semkne podpůrný kruh. Navenek to pak vypadá jako široká odborná shoda. Ve skutečnosti to ale je spíš efekt hierarchie než výsledek otevřené odborné diskuse.
Právě to je jeden z důvodů, proč mají volby do ČGPS takový význam. Když vedení takto významné odborné společnosti zůstává dekády v rukou úzkého okruhu lidí se stejným základním pohledem na porodní péči, pak se nejen těžko mění pravidla. Těžko se mění i samotný jazyk, kterým se o změně porodní péče smí vůbec mluvit.
Kdo určuje, co je „bezpečné“ a co je „aktivismus“
V českém porodnictví se dlouho daří jednomu velmi účinnému rétorickému faulu. Požadavky na respektující péči, autonomii žen, větší roli porodních asistentek nebo lepší návaznost péče po porodu bývají vykreslovány jako něco ideologického, aktivistického, emocionálního nebo nebezpečného.
Jenže když se člověk podívá do samotné Strategie rozvoje respektující péče, najde tam něco jiného: mohutný zdrojový aparát, odvolávky na WHO, FIGO, ICM, data ÚZIS, výzkumy spokojenosti žen, lidskoprávní rámec i návrh adaptace NICE guidelines. Strategie přímo říká, že kvalitní péče musí být bezpečná, ale zároveň respektující, založená na důkazech, srozumitelné komunikaci a informovaném souhlasu. A také to, že péče o ženu po porodu je dnes v Česku nedostatečná.
Spor se tak ve skutečnosti nevede mezi „bezpečím“ a „aktivismem“. Vede se mezi dvěma představami bezpečí.
Jedna říká: bezpečí je hlavně kontrola, centralizace, dohled a udržení stávajícího modelu.
Druhá říká: je potřeba stavět na poznatcích medicíny založené na důkazech,.
A právě tohle je veřejnosti potřeba vysvětlit. Ne jako osobní válku mezi několika jmény, ale jako spor o definici samotné kvality péče.
Proč se to týká i lidí, kteří nikdy neslyšeli o ČGPS
Protože důsledky těchto sporů nekončí na ministerstvu ani na kongresech.
Projevují se v tom, jestli žena po porodu dostane doma návštěvu porodní asistentky jako běžnou součást péče, nebo si ji musí složitě vyhádat. V tom, jestli bude péče navazovat, nebo se po odchodu z porodnice propadne do mezery. V tom, jestli budou porodní asistentky vnímány jako samostatné odbornice, nebo jako vykonavatelky lékařských pokynů. V tom, jestli bude možné rozvíjet porodní centra a jiné modely péče, nebo budou předem odmítány jako ohrožení systému.
A také v tom, jestli se žena v porodnici setká s prostředím, které ji bere jako partnerku, nebo jako někoho, komu se má především vysvětlit, proč její přání nejsou medicínsky indikovaná.
Nejnovější výzkumy ukazují, že na porodní zkušenosti žen záleží. Že právě porodní zkušenost přímo ovlivňuje další reprodukční rozhodnutí ženy. Proto je tento okamžik tak stěžejní. Porodnost dramaticky klesá a dostupné výzkumy ukazují, že negativní porodní zkušenost může být jedním z faktorů, které ovlivňují rozhodování ženy o dalším těhotenství. A to je velmi zásadní dílek puzzle do rozlousknutí demografického oříšku, na kterém si lámou zuby týmy odborníků a odbornic posledních pár let.
Proč jsou tedy volby do ČGPS důležité
Protože právě v nich se rozhoduje, zda bude mít v čele oboru dál převahu myšlení, které chápe změnu jako hrozbu, nebo zda se otevře prostor pro vedení, které dokáže připustit, že současný systém není třeba jen bránit, ale i upravovat.
Nejde o to tady poplivat staré vedení ČGPS. Jde o to ukázat, že když se desetiletí nedaří zavést běžné prvky respektující a návazné péče, není to náhoda. Je to důsledek konkrétního způsobu fungování, v němž o podobě porodnictví rozhoduje úzký okruh autorit, které mají silný vliv na jazyk odbornosti, na ministerské procesy i na to, co je ještě považováno za legitimní návrh a co už za nebezpečný exces.
A právě proto stojí za to sledovat i tak nenápadné volby, jako jsou volby do jednoho spolku.
Protože někdy se budoucnost neodehrává ve velké politice hlavních večerních zpráv, ale v tom, kdo smí mluvit jménem „odbornosti“ o tom, jak se v této zemi rodí a rodit bude.
*český zákon termín odborná společnost nezná a nepracuje s ním
Zdroje:
Candigliota, Z. (2020, March 1). Jak byly vymýceny porodní báby v českých zemích. Mužské právo II. – online k dispozici jen náhled, pracuji s hardcopy knihou
Česká lékařská společnost Jana Evangelisty Purkyně, z. s. (2023). Stanovy České lékařské společnosti J. E. Purkyně, z. s.
European Parliament. (2024). Obstetric and gynaecological violence in the EU: Prevalence, legal frameworks and educational guidelines for prevention and elimination.
Hobzová, I. (2025, January 17). Pocit domova, ale s lékařskou péčí poblíž. Zdravá rodička patří do péče asistentky, zní z porodních center při nemocnicích. Zdravotnický deník.
Hobzová, I. (2025, April 24). Porod pod taktovkou asistentky, nebo lékaře? Zdravotníci se přou na sociálních sítích ZD. Zdravotnický deník.
Kopecká, M. (2026, April 18) Boj o vliv na porodní péči v Česku. Ovlivní e-mail volby do klíčového orgánu?
Krumphanzl, F. (2025, April 11). Respektující přístup porodních asistentek mění statistiky. Snižuje počet intervencí, říká Zikán. Zdravotnický deník.
Národní lékařská knihovna. (n.d.). Poporodní deprese. Národní zdravotnický informační portál.
Requejo, J. (2023, May 10). The mother-baby dyad: Why an integrated approach to maternal and newborn health in research and practice is essential for progress. Partnership for Maternal, Newborn & Child Health.
Thompson-Lastad, A., Harrison, J. M., Taiwo, T. K., Williams, C., Parimi, M., Wilborn, B., & Chao, M. T. (2024). Postpartum care for parent–infant dyads: A community midwifery model. Birth, 51(3), 637–648.
Úřad vlády České republiky. (2024). Strategie rovnosti žen a mužů 2021–2030: Aktualizovaná verze.
Úřad vlády České republiky. (2025). Strategie rozvoje respektující péče o matku a dítě v těhotenství, při porodu a v šestinedělí (Verze 1.7).
Úřad vlády České republiky. (2025). Vypořádání připomínek Vědecké rady k materiálu s názvem Strategie rozvoje respektující péče o matku a dítě v těhotenství, při porodu a v šestinedělí (verze 1.6).
Úřad vlády České republiky. (2025, September 26). Pracovní skupina k porodnictví doporučuje pokračovat v projednávání Strategie rozvoje respektující péče o matku a dítě.
World Health Organization. (2018). WHO recommendations: Intrapartum care for a positive childbirth experience.
World Health Organization. (2022). WHO recommendations on maternal and newborn care for a positive postnatal experience.
World Health Organization. (2025). Implementation guidance on transitioning to midwifery models of care.
Wojcieszek, A. M., Downe, S., Hodnett, E., et al. (2023). The WHO recommendations on maternal and newborn care for a positive postnatal experience strengthening the maternal and newborn care continuum. BMJ Global Health, 8(Suppl. 2), e010992.
OVOItalia. (2017, November 4). First data on obstetric violence in Italy.