Porodnické násilí nezačíná až křikem či hrubostí. Někdy přichází tiše: jazykem autority, tlakem na poslušnost a souhlasem, který není svobodný.
Minule byla řeč o tom, že násilí často nezačíná až ve chvíli, kdy je hlučně slyšet.
Do života se umí vplížit mnohem dřív, tiše a nenápadně. Může mít spoustu podob a odstínů – od zpočátku téměř neviditelné, rádoby neškodné manipulace až po dlouhodobé, sofistikované psychické trápení. Přichází bez pozvání a často i bez povšimnutí. Bývá zabalené do měkkého plyše, medově ukrajuje věty, které znějí skoro jako starost, používá gesta, jež se tváří jako ochrana, a mluví jazykem blízkosti, péče nebo autority.
Pojďme se teď podívat blíž na jedno místo, kde člověk bývá obzvlášť zranitelný – a kde bychom nějakou podobu násilí možná čekali ze všeho nejméně: do porodnice.
Ne proto, že by porodnice byla nějaké temné místo. A už vůbec ne proto, že by lékařky, lékaři, porodní asistentky či sestry byli zavilí nepřátelé žen. Z diskuzí na bahnitých internetech by mohl leckdo získat dojem, že se zdravotnictvo českých nemocnic snad drbe nudou v zátylku a pacientkám i pacientům škodí čistě ze škodolibosti. Jenže pravda je daleko méně mediálně atraktivní a vysvětlení je vlastně docela prosté.
Systém se ke svým lidem dlouhodobě chová macešsky. Většina z nich pracuje pod obrovským tlakem, s vysokou odpovědností, na hraně kapacit, ve stresu a ve strachu, aby nic nezanedbali. A není to jen tím, že zdravotnictví přejel covid a bezohledně přeoral, co se dalo. Chceme-li pochopit, proč jsme tam, kde jsme, musíme se podívat hlouběji – na základní premisu stávajícího systému zdravotní péče. Ten totiž dlouhodobě přenáší na jednotlivé lidi zátěž, kterou by dobře nastavený systém vůbec neměl přenášet na bedra jednotlivců. Je postavený – a stávajícím vzděláváním i lidmi u kormidla urputně udržovaný – na lidské oběti personálu a na pomýlené představě, že úkolem ministerstva zdravotnictví je především léčit už vzniklé nemoci, místo aby podporovalo zdraví společnosti, tedy salutogenezi, a kultivovalo partnerský vztah mezi těmi, kdo péči poskytují, a těmi, kdo s jejich pomocí berou své zdraví do vlastních rukou.
I v tomhle starém pojetí zdravotnictví, které se zuby nehty drží při životě, mnozí dělají maximum, co se v daném systému vůbec dělat dá – leckdy na úkor vlastních sil, času i zájmů. A pokud jde o porodní péči, tedy o téma, které nás tu zajímá nejvíc, spousta žen a rodin navzdory nevlídně nastavenému systému zažije z rukou porodníků, porodniček a porodních asistentek péči laskavou, profesionální a podpůrnou.
Ne všichni však odcházejí s dobrou porodní zkušeností. Protože dobré úmysly samy o sobě nestačí. Ani vysoká odbornost sama o sobě nestačí. I v prostředí, kde lidé chtějí pomáhat, může vzniknout situace, v níž se z péče stane tlak, z autority převaha a z člověka objekt, se kterým se spíš nakládá, než mluví.
V porodní péči je to o to citlivější, že se tam rozhoduje o těle, bolesti, strachu, intimitě, důvěře i bezpečí. Žena při porodu není jen další položka na seznamu úkolů, není to bezejmenná pacientka v nikdy se nezastavujícím provozu. Je to lidská bytost v jedné z nejotevřenějších a nejzranitelnějších chvílí života. A právě v takové chvíli strašně záleží na tom, jak s ní kdo mluví, jak se jí něco vysvětluje, jestli má prostor se ptát, jestli je její souhlas skutečný, nebo jen očekávaný.
Nestačí přitom, aby souhlas jen formálně zazněl. Skutečný souhlas předpokládá něco víc: smysluplný rozhovor, srozumitelné informace o přínosech, rizicích i alternativách, čas na otázky a reálnou možnost říct ano i ne bez nátlaku. Jinak se z rozhodování snadno stane jen po generace budovaná poslušnost v převleku.
Mnoho problematických situací přitom nevypadá na první pohled dramaticky. Nemusí se v nich křičet. Nemusí v nich zaznít hrubost. Někdy stačí věta:
„Teď hlavně spolupracujte.“
„Na tohle teď není čas.“
„My víme, co děláme.“
„Tohle je pro dobro dítěte.“
„Přece tady nebudeme experimentovat.“
„Nebojte, tohle děláme běžně.“
Vypadají rozumně. Prakticky. Profesionálně.
A přesto se v nich může odehrávat něco velmi podstatného: nenápadné odsunutí ženy z role člověka, který má právo rozumět, rozhodovat, souhlasit nebo nesouhlasit, do role někoho, kdo má hlavně vydržet a nepřekážet. Někdy má ten tlak podobu výkonu naplánovaného dřív, než proběhla skutečná diskuse. Jindy se schová do jazyka dovolení a zákazů: co žena smí, nesmí, kam může a nemůže. Někdy se důležité informace podají tak, aby vedly jen k jediné správné odpovědi, nebo se jiné možnosti vůbec nezmíní. A někdy přichází jako zbytečný časový pres: rozhodněte se hned, odsouhlaste hned, podepište hned – i když nejde o akutní stav.
Právě tady je podobnost s tím, o čem byla řeč minule, možná silnější, než se na první pohled zdá. I tady se moc málokdy představí jako moc. Přichází spíš jako nutnost. Jako organizace provozu. Jako zkušenost. Jako ochrana před rizikem. Jako věta, která má uklidnit, ale ve skutečnosti uzavírá prostor k dialogu.
To samozřejmě neznamená, že každý rychlý zásah, každé rozhodnutí pod tlakem nebo každé použití autority je samo o sobě špatně. Porod je někdy nepředvídatelný a jsou chvíle, kdy je opravdu potřeba jednat rychle. Bylo by nespravedlivé tohle zamlčet. Jenže právě proto je důležité rozlišovat mezi situací, kdy je nutný odborný a časově citlivý zásah, a situací, kdy se z pohodlí rutiny, hierarchie nebo moci stává standardem něco, co by standardem být nemělo.
Někdy nejde o jeden velký exces. Spíš o drobné posuny hranic, které se nasčítají. Žena něco nechce, ale je jí naznačeno, že teď není vhodná chvíle odporovat. Na něco se ptá, ale dostane místo odpovědi tón a zdvižené obočí. Vyjádří obavu, ale je označena za přecitlivělou. Potřebuje čas, ale provoz potřebuje tempo. Chce být partnerkou v rozhodování, ale okolí ji začne vnímat jako komplikaci. Jindy je k „správné“ volbě tlačena strachem, pocitem viny, opakovaným přemlouváním nebo i laskavým nátlakem, který se tváří jako ohleduplnost, ale ve skutečnosti ji směruje k variantě pohodlnější pro systém než pro ni samotnou.
A tím se dostáváme k jednomu slovu, které v českém prostředí budí silné emoce: porodnické násilí.
Ano, je to slovo těžké. A je pochopitelné, že se mu mnozí zdravotníci a zdravotnice brání. Zní jako obžaloba celé profese. Jako kdyby někdo říkal, že porodní péče je ve své podstatě násilná nebo že lidé, kteří v ní pracují, ženám chtějí ubližovat. Jenže takhle jednoduše se ten pojem číst nedá a ani nemá.
Nemá sloužit jako nálepka na jednotlivé lékařky, lékaře nebo porodní asistentky. Má pomoci popsat situace, v nichž je při poskytování péče překročena hranice důstojnosti, svobodného a informovaného souhlasu, tělesné integrity nebo základního respektu k člověku. Situace, v nichž žena přestává být vnímána jako plnohodnotná osoba a stává se někým, o kom se rozhoduje bez ní, přes ni nebo proti ní.
Používání mezinárodně uznávaného termínu obstetric violence, tedy termínu porodnické násilí či násilí v porodní péči, není útokem na porodnictví ani na moderní medicínu.
Jde o připomínku, že ani medicína nestojí mimo etiku, vztah a moc.
Možná by bylo pro všechny pohodlnější to slovo vůbec nepoužívat. Mluvit jen o komunikačním selhání, provozním tlaku, nešťastně zvládnutých situacích nebo přetížení systému. Přerámovat to do uhlazenějšího termínu, který personál tolik nebolí a nenese s sebou ani náznak výčitky. Pokusů proběhlo mnoho – za zmínku stojí snahy překódovat porodnické násilí do substandardní a nerespektující péče. Jenže násilí není péče. Nikdy. Za žádných okolností. Ano, někdy, to co raní, je přesně substandardní a nerespektující péče. Jenže někdy už ne. Někdy už nestačí říkat, že šlo jen o drsnější komunikaci nebo stres. Někdy je třeba připustit, že i v prostředí péče může dojít k jednání, které člověka zraňuje hlouběji než jen na úrovni nepříjemného zážitku.
A to není maličkost. Protože porod není jen medicínská událost. Je to zkušenost, která se může hluboko otisknout do vztahu ženy k vlastnímu tělu, k dítěti, k důvěře v sebe samu i k ochotě znovu vstoupit do dalšího těhotenství a porodu. Nemusí zanechat modřinu. Někdy zanechá něco hůř viditelného, ale velmi skutečného: pocit ponížení, bezmoci, přepsání sebe sama do role někoho, kdo už není plně subjektem svého vlastního příběhu.
Právě proto nestačí, aby péče byla jen technicky správná. Musí být i lidsky bezpečná.
Bezpečí totiž není jen monitor, operační sál za rohem a připravenost řešit komplikaci. Bezpečí je i způsob, jakým se s člověkem mluví. Jestli mu někdo naslouchá. Jestli mu něco vysvětlí. Jestli jeho tělo není jen místem výkonu, ale i prostorem důstojnosti. Jestli ochrana dítěte není automaticky stavěna proti respektu k matce, jako by to byly dvě soupeřící hodnoty, a ne dvě hluboce propojené části jedné skutečnosti.
Lidsky bezpečná péče navíc počítá i s tím, že člověk může v průběhu situace měnit své hranice, ptát se znovu, chtít víc času nebo svůj dřívější souhlas odvolat. Respekt se nepozná jen tam, kde všechno běží hladce. Pozná se právě ve chvíli, kdy se člověk odváží říct: teď ne, takhle ne, potřebuji víc vysvětlení.
Nepřetahujme se tedy o to, kdo ještě smí a nesmí použít termín porodnické násilí. Ptejme se raději na daleko důležitější otázku: umíme vůbec včas rozpoznat chvíli, kdy se péče přestává opírat o vztah a začíná se opírat hlavně o převahu autority nad vztahem?
Protože právě tam se láme důvěra.
A právě tam se rozhoduje, jestli člověk projde porodním procesem s pocitem, že byl nesen, nebo s pocitem, že byl přemožen.
Zdroje:
Sandra Pašková – Pojem „porodnické násilí“ v současném právním a medicínském diskursu (diplomová práce, MUNI, 2018)
Přímý odkaz na PDF práce Sandry Paškové
UNIPA – Odborný komentář: Porodnické násilí a právo
Už dost! – Co je porodnické násilí?
WHO – The prevention and elimination of disrespect and abuse during facility-based childbirth
WHO – New evidence on mistreatment of women during childbirth
WHO – Promoting Respectful Maternity Care Resource Package – zajímavý zdroj a materiál, nezavrhněte ho jen proto, že je zpracován pro zemi s nízkými příjmy
Birthrights – Human rights in maternity care: the key facts
Birthrights – Your Right to Make Your Own Decisions in Maternity Care
Birthrights – End Coercion in Maternity Care in the UK (report)
Birthrights – End Coercion in Maternity Care in the UK (executive summary)