Zasloužíme si péči, ne kontrolu.
A není péče jako péče.
Chceme věřit svému lékaři, své lékařce.
Chceme věřit, že ví, co dělá.
Chceme věřit, že mu na nás záleží a že jeho rozhodnutí vycházejí z vědy – ne z tradice, rutiny nebo mocenského vzorce, který v českém zdravotnictví přetrvává odnepaměti.
A tak posloucháme. Jsme hodné pacientky.
Systém nás k tomu roky formoval – české školství je dokonalý inkubátor poslušných příjemkyň péče.
A tak jsme poslušné, když nám někdo řekne, že něco musíme.
Ležet. Tlačit. Držet. Vydržet. Neptat se.
Protože být označená za obtížnou, problematickou, nepřizpůsobivou?
To fakt nechceš.
Protože teprve v ten moment systém opravdu vycení zuby.
Ale proč?
Proč je ve zdravotní péči tak hluboko zakořeněná hierarchie?
Proč se ve chvíli, kdy rodíme, kdy přivádíme na svět nový život, cítíme tak malé, bezmocné, oddělené od vlastního těla?
Proč jsme si zvykly, že o našem těle rozhodují druzí – a že je to vlastně v pořádku?
My jsme ty, které se mají cítit provinile?
Celý život nám systém vtlouká do hlavy, že když lékař něco řekne, je to pravda.
Že když je něco provedeno na našem těle, je to nutné. (A pokud to bolí, pokud nás to poznamenalo, pokud cítíme hněv nebo ztrátu – je to samozřejmě naše vina.)
„Měla jsem to čekat.“ „Jsem moc tlustá. Mám úzkou pánev. Jsem moc stará prvorodička.“ „Neudělala jsem dost.“ „Nebyla jsem dost statečná, dost silná, dost schopná.“
A tak, abychom se z toho nezbláznily, některé z nás začnou tyto zásahy na svém těle paradoxně hájit.
Brání své vlastní jizvy, i když si je nikdy nepřály.
Hájí systém, i když se samy chvějí při vzpomínkách na to, co jim způsobil.
Protože kdyby připustily, že něco bylo špatně, musely by se zeptat: „Proč se to stalo právě mně?“
A to bolí. Setsakra to bolí.
Změna nezačne u žen. Musí začít u systému.
Nejde o to, že se musíme lépe bránit.
Není to na nás, abychom víc bojovaly.
Lékaři musí pochopit, že vztah mezi nimi a pacientkou nikdy nebude rovnocenný, i když se tváří partnersky.
Lékař má moc. Pacientka je zranitelná.
Lékař rozhoduje o těle, které mu nepatří.
Lékař musí pochopit, že i když má v rukou vědomosti, nemá v rukou právo.
Porod není výkon.
Není to zkouška odvahy.
Není to moment, kdy žena selže nebo uspěje.
Je to proces. A my chceme, aby to byl proces, který žena vede – ne proces, který se jí přihodí.
Mizogynie v porodnictví je realita.
Paternalistický přístup k rodičkám je realita.
Zneužití moci lékařem není individuální selhání, ale důsledek systému, který dává moc těm, kdo se nemusejí zodpovídat.Tohle musí skončit. A my tomu dáme hlas.
Lenka
Pečuju o komunitu APODAC