Pochod pro život a starý scénář v novém balení

Píšu tenhle text jako žena, která nezažila reprodukci jako nějakou zrovna trendující ideologii, ale jako svůj vlastní život. Moje tělo si pamatuje lásku, strach, bolest a odpovědnost všech mých těhotenství a i jejich ztrát.

A že jich nebylo málo. Na menu života jsem vyjedla i vskutku nevyžádaný dezert v podobě indukovaného ukončení těhotenství pro genetickou vadu neslučitelnou se životem.

Nepíšu tedy z bezpečné vzdálenosti od tématu, ani jako někdo, pro koho je slovo potrat jen čára v písku na bojišti turbulentních společenských proměn. Nemyslím si ani, že o tak osobním rozhodnutí mít dítě se dá rozhodovat hesly, transparenty a cizími morálními soudy. Píšu to jako žena, která ví, že mezi veřejným sloganem a skutečným životem bývá propast.

A právě proto mě znepokojuje, když se s pučícími květy raných třešní v českém veřejném prostoru znovu objevuje starý známý scénář: tlak na ženy zabalený do jazyka péče, pomoci, lidskosti a ochrany.

V sobotu opět projde Prahou tzv. Pochod pro život. Jeho organizátoři mluví o solidaritě, naději, nesouzení a doprovázení žen v těžké situaci. Jenže právě tady je potřeba zpozornět.

Protože ne všechno, co se tváří jako pomoc, pomocí skutečně je.

Nejnebezpečnější nátlak bývá ten, který mluví jemně

Ano, podpora žen v těžké životní situaci je správná. Ano, doprovázení má smysl. Ano, podpora pokračování těhotenství může být hluboce lidská, krásná a dobrá věc.

Ale jen tehdy, když je opravdu svobodná.

Pomoc, která ženu tlačí k jedinému předem morálně schválenému výsledku, není pomoc. Je to nátlak podsouvaný v měkkém líbivém obalu. Nesouzení, které uznává jen jednu správnou volbu, není nesouzení. Je to soud s vlídným výrazem. A solidarita, která ženě ponechá jen tu cestu, kterou za ni už někdo předem označil za správnou, není solidarita. Je to převlečená kontrola.

Právě v tom je celé jádro problému. Ne v tom, že by někdo nabízel pomoc. Ale v tom, že pod slovem pomoc se nenápadně testuje, kolik omezení ženské autonomie je společnost ještě ochotná považovat za morálku.

O reprodukci se zvenčí mluví snadno. Zevnitř je to jedna z nejtěžších lidských zkušeností

Jsem už stará na blbosti.

A taky na plytké ideologické pózy a na hlasité moralizování lidí, kteří nenesou důsledky cizích rozhodnutí. Jde mi o princip.

Jde mi o svobodnou volbu.

Ne proto, že bych nevážila život. Ale právě PROTO, že si ho vážím. Protože vím, jak složité, bolestné a někdy doslova neunesitelné mohou být situace, v nichž se o těhotenství rozhoduje. Vím, že reprodukce není čistá teorie. Není to disciplína pro komentátory. Je to místo, kde se potkává tělo, zdraví, vztahy, budoucnost, strach, odpovědnost i láska. Někdy všechno najednou v nepopsatelném místě, kde může v jediný okamžik proudit hřejivá radost i zoufalé slzy.

Nikdo neví, co je správné rozhodnutí v cizím těle, cizí rodině a cizí bolesti. Kdo nešel kus cesty v cizích mokasínech, neví, jak se ty nohy cítí.

A právě proto nevěřím žádnému hnutí, které ženám slibuje, že je nebude soudit, ale zároveň dlouhodobě pracuje na tom, aby se prostor jejich rozhodování zužoval.

Svobodná volba není sobectví. Často je naopak to nejodpovědnější, co člověk má

Věřím něčemu, co dnes možná zní skoro staromódně: když má člověk skutečně svobodnou volbu, rozhoduje se často překvapivě odpovědně, citlivě a nesobecky.

Důstojnost člověka se nepozná podle toho, že mu možnost rozhodnout odebereme. Pozná se podle toho, že uneseme jeho rozhodnutí, i když bychom se sami rozhodli jinak.

Nesouhlas s cizím reprodukčním rozhodnutím ještě není důvod to rozhodnutí zakázat.

To je pro mě základ svobodné společnosti. Ne to, že budeme všichni souhlasit. Ale to, že nebudeme cizí životy přetvářet podle svého aktuálního světonázoru jen proto, že máme dost hlasu, dost moci nebo dost morální sebedůvěry.

Zákazy nepřicházejí najednou. Přicházejí se změnou atmosféry

To nejnebezpečnější na podobných hnutích není, že jsou hlasitá. To nejnebezpečnější je, že se umějí tvářit jako laskavá.

Zákaz potratů obvykle nespadne z nebe jednoho rána jako sekyrka do králičího zátylku. Nepřijde sám od sebe. Přichází s plíživou změnou prostředí.

Nejdřív se začne mluvit o pomoci.

Pak o odpovědnosti.

Pak o hodnotách.

Pak o tom, že některé volby jsou sice legální, ale morálně problematické.

Pak o tom, že svoboda přece nemůže být bezbřehá.

Pak o tom, že společnost má právo chránit nenarozený život.

A pak se žena a její práva v těhotenství začnou relativizovat a posuzovat jinak než u všech ostatních.

A právě tohle je třeba vidět včas. Ne až ve chvíli, kdy už se z veřejné debaty stane mechanismus vynucování poslušnosti.

Nejde jen o potraty. Jde o to, jakou normu si necháme vnutit

Tady nejde jen o jednu akci v Praze. Nejde ani jen o jeden pochod. A nejde dokonce ani o ty interrupce.

Jde o širší rámec. O to, jak společnost nahlíží na ženy. Zda jako na plnohodnotné občanky, nebo jako na nositelky očekávání, na které lze klást zvláštní povinnosti bez odpovídajícího respektu k jejich svobodě.

Jakmile jednou připustíme, že právě v reprodukci je možné ženskou autonomii oslabit, protože přece jde o vyšší dobro, otevíráme dveře mnohem širšímu posunu. A ten už se netýká jen interrupcí. Týká se těhotenství, porodu, mateřství, zdravotní péče, informovaného souhlasu i veřejného obrazu žen jako takových.

Jinými slovy: nejde o jednu proceduru. Jde o to, zda žena zůstává subjektem svého života i ve chvíli, kdy se její tělo stane předmětem společenského zájmu.

Tenhle scénář už jsme jinde viděli

Nemusíme si nic namlouvat. To, co se dnes v Česku tváří jako kulturní nevinnost, jsme už v jiných zemích viděli ve vyspělejší verzi.

Nejdřív přijde jazyk ochrany. Pak jazyk hodnot. Pak jazyk morální výjimečnosti. Pak tlak na posouvání hranic. A nakonec prostředí, v němž se lékařky a lékaři bojí, ženy nesou větší zdravotní i právní riziko a veřejná debata hrubne tak, že se z žen stávají podezřelé bytosti pokaždé, když se odmítnou obětovat podle cizího scénáře.

Tohle není přehánění. Tohle je politická realita posledních let v zemích, kde podobná hnutí zesílila.

A já opravdu nechci čekat, až se budeme tvářit překvapeně i tady.

Tohle nechci pro své děti

Nechci pro své děti společnost, ve které se ženské tělo znovu stane veřejným bojištěm.

Nechci pro ně svět, v němž se svoboda drolí po malých krocích a každý z nich je vysvětlen jako rozumný, citlivý, tradiční nebo pro dobro všech.

Nechci pro ně zemi, kde je ženská autonomie respektována jen do chvíle, než se začne týkat těhotenství, porodu, mateřství a reprodukce.

Nechci, aby vyrůstaly v prostředí, kde se složité lidské situace promění v morální divadlo pro lidi, kteří nenesou žádné důsledky. Nechci, aby žily v atmosféře, kde se ženy znovu učí, že jejich svoboda je podmíněná a že jejich důstojnost platí jen tehdy, pokud se rozhodnou „správně“.

A nechci ani společnost, která si namlouvá, že více dětí získá tím, že ženám nabídne méně práv, méně jistoty a méně důvěry.

Taková společnost si svou budoucnost nepěstuje. Podkopává ji.

Pomoc bez svobody volby není pomoc

Nechci nikomu brát jeho víru. Nechci nikomu upírat právo říkat nahlas věci, s nimiž hluboce nesouhlasím. Nechci nikomu zakazovat přesvědčení.

Ale právě proto stejně důrazně trvám na tom, že ani víra, ani ideologie, ani organizovaný morální tlak nemají právo rozhodovat o cizím těle místo ženy, která v tom těle žije.

To je ten princip.

A o ten princip jde právě teď.

Nejde jen o Pochod pro život. Jde o to, kdo bude určovat normu. Zda lidé, kteří věří, že pomoc znamená rozšířit prostor svobody, bezpečí a důstojnosti. Nebo lidé, kteří slovo pomoc používají jako kulturně přijatelnější název pro kontrolu.

Nemohu proto mlčet.

Ne proto, že bych pohrdala lidmi, kteří se sami rozhodli jinak než já. Ne proto, že bych zlehčovala hodnotu života. Ale právě proto, že si života vážím příliš na to, abych ho nechala zneužívat jako záminku k menší svobodě žen.

Pomoc bez svobody volby totiž není pomoc.

A společnost, která chce po ženách více dětí, ale nabízí jim méně práv, méně jistoty a méně důvěry, si koleduje ne o zdravější budoucnost, ale o hlubší strach, větší nedůvěru a menší lidskost.

Zdroje v mém kurátorském seznamu, který prosím použijte pro své další svobodné bádání v problematice:

Hnutí Pro život ČR. Přijďte podpořit Pochod pro život.

Hnutí Pro život ČR. (2026, April 10). Pochod pro život: jediné a jedinečné shromáždění na podporu žen čekajících nečekaně dítě a jejich rodin.

Apha.cz. Pochod pro život – Praha.

Hroch, J. (2025, March 6). Tři poslanci a Hnutí pro život chtějí povinné varování na těhotenské testy. Seznam Zprávy.

Tichý, A. (2025, March 8). Na těhotenských testech by měly být pro-life organizace. Seznam Zprávy.

Deník N. (2026, February 23). Vliv protipotratového spolku roste. Babišova vláda se má ohlížet na jeho doporučení, rozhodli poslanci. – tenhle je za paywallem, ale fakt stojí za přečtení

Deník N. (2025, March 10). „Rozdělíme ženy na oběti a bezcitné mrchy.“ Jak Hnutí pro život plánuje prosadit zákaz potratů. – tenhle je bohužel taky za paywallem, ale fakt stojí za přečtení jako ten článek výše – ukazuje totiž, že jemný jazyk navenek může zakrývat tvrdší strategické cíle

Reprodukční práva, bezpečnost a důsledky restrikcí

World Health Organization (2025, December 8). Abortion.

World Health Organization Laws impact abortion safety.

Center for Reproductive Rights World’s abortion laws.

Amnesty International. (2025, November 6). Europe: Existing barriers to abortion access compounded by alarming attempts to roll back reproductive rights.

Polsko: restrikce, chilling effect, systémové škody

Human Rights Watch. (2024). World Report 2024: Poland.

Human Rights Watch. (2025). World Report 2025: Poland.

Amnesty International. (2025, May 4). Poland – podání k UN CEDAW. Je to anglický zdroj, ale je to podle mě velmi užitečný dokument k formulacím o systematickém poškozování přístupu k interrupci, pronásledování obránkyň práv a genderově podmíněném násilí v širším rámci.

European Parliament. (2024, October 17). Impact of restrictive abortion law in Poland.

Center for Reproductive Rights. (2026, March 12). Council of Europe Committee of Ministers urges Poland to end barriers to abortion care.

USA po Dobbs: zdravotní dopady, nárůst rizik

Waldron, L., & Presser, L. (2025, February 20). Texas banned abortion. Then sepsis rates soared. ProPublica.

Johns Hopkins Bloomberg School of Public Health. (2024, June 26). Texas SB 8 and increases in infant deaths.

Johns Hopkins Bloomberg School of Public Health. (2025, February 13). Two new studies provide broadest evidence to date of unequal impacts of abortion bans.

Gemmill, A., et al. (2025). US abortion bans and infant mortality. JAMA Pediatrics.

Reprodukční autonomie, porodnost a krize fertility

United Nations Population Fund. (2025). State of World Population 2025: The real fertility crisis—The pursuit of reproductive agency in a changing world.

Český statistický úřad. (2026, March 31). Počet narozených byl loni nejnižší za posledních 240 let.

Respektující péče, autonomie a informovaný souhlas v těhotenství a při porodu

World Health Organization. (2025). Compendium on respectful maternal and newborn care.

World Health Organization. (2025, August 7). WHO and partners launch global guide to advance respectful maternal and newborn care.

Center for Reproductive Rights. (2025, June 26). Legal threats to autonomy, choice, and informed consent in labor and childbirth.

Kokkosi, E., & Stavros, A. (2025). Informed consent in perinatal care: Challenges and best practices in obstetric and midwifery-led models.

Abiola, L., et al. (2025). Barriers to informed consent in obstetric care during childbirth from practitioner’s perspective: A qualitative study. BMJ Open, 15,

Český rámec respektující péče

Úřad vlády České republiky. (2025, September 30). Strategie rozvoje respektující péče o matku a dítě v těhotenství, při porodu a v šestinedělí (verze 1.7).