Nemůžeme dál.
Nemůžeme dál připouštět narativ, že stávající systém porodní péče je skvělý a vynikající a že ho jen potřebujeme trochu poladit, aby feministky zavřely svůj aktivistický krám.
Tenhle systém nejde poladit, protože byl postaven na úplně jiných základech, než jaké dnes reálně potřebujeme.
Někdy to prostě nejde trochu vylepšit.
Někdy je potřeba začít znovu. Jinak. Pomalu. Krok za krokem. A přitom neztratit v tom všem vizi, proč to celý vlastně děláme.
A hlavně si ujasnit jazyk.
Protože když mluvíme o porodu, často nemluvíme o tom samým a z toho nedorozumění vzniká galimatyjáš 
Když totiž mluvím o porodu já (nebo jiný lidi, kteří věří v důstojnost, kontinuitu péče a respekt), myslíme zázrak zrození, lásku, bezpečí, proces, který má transformační potenciál, který není jen o tom přivést dítě na svět.
Myslíme DOBROU porodní zkušenost. Takovou, která bude i po letech sálat tím kvantovým balíkem energie, kterou si žena může od porodu odnést.
Když o porodu mluví někdo z konzervativních struktur, často zazní jen diagnózy. Rizika. Zkratky. Strach.
PPH, eklampsie, CS, IUGR, DIK…
Jako by porod byl jedno velký riziko, který když přežijem, musíme bejt vděčný.
A pak se nedivme, že si nerozumíme.
Já ale věřím, že jiná cesta je možná.
Obdivuju všechny, kdo se v tom tuhym a hierarchickym systému pokoušejí otevírat skuliny.
Obdiv těm, kdo zakládají centra porodní asistence (CPA), byť bez velké opory, bez garance, že jim to zítra nezavřou.
Obdiv těm, kdo jdou hlavou proti zdi, protože vědí, že někde za ní čeká lepší péče.
A ženy?
Ty si tuhle změnu našly. Touží po ní. Chtějí rodit jinak. Chtějí vztah, čas, přítomnost.
Chtějí, aby s nimi někdo mluvil, slyšel je a poslouchal.
Chtějí porody, které budou v jejich rukou.
Proto dělám to, co dělám.
Proto věřím v porodní domy a centra jako v novou kapitolu českýho porodnictví.
Proto vstávám i ve dnech, kdy tělo bolí, a jdu dál.
Protože chci, aby moje dcery měly jednou na výběr.
Aby porod nebyl trauma, ale přirozená věc 
.