“Někdy si lidé v nemocnici stěžují opravdu na všechno,“ říká nemocniční ombudsman v článku Flowee, který koluje po sítích.
Z profesního zájmu přijímám výzvu toho clickbaitu v názvu článku a čtu..
..a ejhle!
Hnedle narazím na část o porodnickým násilí a stížností na něj..
Se zaujetím čtu pasáž..
A tak jsem si zase jako obvykle povzdychla 
Ne nad tím, že někteří opravdu řeší v podstatě ptákoviny, ale nad tím, co ten článek o agendě stížností v porodní péči neříká.
Nad tím, jak moc unikají i tak erudovanému profesionálovi souvislosti a jak i na něm se podepsal tradiční narativ kolem porodu.
V porodní péči si totiž většina žen s nedobrou porodní zkušeností nestěžuje vůbec.
Ne proto, že by neměly proč. Ale protože to v Česku prostě nefunguje.
Zpětná vazba je pořád vnímaná jako útok.
Jako osobní selhání.
Jako něco, co je potřeba zlehčit, bagatelizovat, nebo ideálně hodit do šuplíku, ať to hlavně neobtěžuje.
(Ukázal to mimochodem i případ vulgární gynekoložky z Líbeznic, se kterou si ani slavná revizní komise Český lékařský komory neporadila…)
Žádný systematický trénink zdravotnictva, který by umožnil bezpečně převzít zpětnou vazbu, kritiku a stížnost NEEXISTUJE.
Přitom právě personál porodnice je ten, který má nejlepší možnost zpětnou vazbu od ženy aktivně vyslechnout, bez manipulativu, s ujištěním, že kdyby si ještě doma na něco vzpomněla, že naslouchají.
Jenže, jak mají lidé na pokraji vyhoření, sami v ohrožení, že negativní zpětná vazba na ně povede k perzekuci jejich či kolegů/yň, efektivně pracovat s emocemi žen?
Žádná podpora ve vedení nemocnic.
Žádná vize, že naslouchání může zlepšit péči.
A když už si některá žena stěžuje na porodnické násilí? V lepším případě se dozví, že všechno proběhlo podle standardů.
(V horším, že má být ráda, že přežila ona i dítě. V tomhle směru se v článku bohužel trefil ombudsman přesně do černého.)
Ne, moderní medicínu nezpochybňuju.
Díky ní jsme zachránili tisíce životů.
Pokud ale chceme opravdu kvalitní a bezpečnou péči, musíme konečně přestat považovat stížnosti za otravné a začít je vítat s otevřenou náručí.
A až začneme tyhle hlasy slyšet, možná konečně pochopíme, že nejde o porovnání zdravého dítěte vs. pohodlí.
Ale o důstojnost.
A že přežít není totéž co být v pořádku.