Říká se tomu tradice. Svátky jara. Veselí. Koleda. Jenže některé z nás si pod slovem Velikonoce nenesou vůni mazance, ale strach, bolest a ponížení. Co se stane, když se násilí převlékne za folklor a všichni kolem se tváří, že je to normální?
Jsou zážitky, které se v člověku neukládají jako příběh, ale jako tělesná paměť.
Nevybavíš si přesně rok. Nevíš, co bylo k obědu. Nepamatuješ si, co jsi měla na sobě den předtím. Ale tělo si pamatuje všechno. To sevření. Ten pach. Tu směs studu, odporu a povinnosti. Ten moment, kdy zazvoní zvonek, Tobě se stáhne žaludek a Ty se rozběhneš ke dveřím s nepochopitelnou směsicí pocitů: nechceš to, bolí to, je Ti to navýsost protivné, ale když nepůjdeš, budeš absolutně OUT.
A to už jsi stejně.
S osmi dioptriemi. S matkou učitelkou. S pocitem, že jsi nějak mimo hlavní proud už tak nějak od narození. Takže jdeš. Držíš. Nevíš vůbec, jak se v tom rozporu chovat. Jak dýchat. Jak se tvářit. Jak se neodtáhnout, když Tě cizí ožrala drží, sápe se po Tobě a bije Tě pomlázkou, zatímco dospělí kolem se smějí, jako by šlo o roztomilou scénku z lidového kalendáře.
I ta teta se směje. A tos tomu dávala naděje, že NĚCO udělá, že NĚJAK zasáhne..
Sestřenice se trapně pochichtávají.
A pak si o patro výš navzájem okukují naskakující modřiny od bužírek.
Další zvonek. Další kolo ponížení.
Nové cizí tváře. Bujarý hrdelní ryk pašáků, jejichž největší meta velikonočního pondělí je zmlátit pár mladejch holek.
Chlast. A zase chlast.
Jako dítě to neumíš pojmenovat. Jen cítíš, že je něco strašně špatně. Jenže všichni kolem tvrdí, že to tak MÁ být. Že tohle jsou přece Velikonoce. Že se to nemá tak prožívat. Že nemáš kazit legraci. Že koledníci chodí. Že se šupá. Že holky mají držet…
Držet co? Držet tvář? Držet hubu a krok? Držet tělo na místě? Držet tradici při životě?
Roky plynou a přijde Ti to stupidnější každý další rok.
Co tohle jako je?
Co jsme z těch Velikonoc vlastně udělali?
Svátky jara? Obnovy? Naděje? Radosti? Oslavu života? Opravdu? Kdyby Ježíš nevstal z mrtvých, tak se při pohledu na některé české velikonoční pondělky obrací v hrobě.
Později, na základce, jsem udělala jeden nemoudrý rádoby feministický krok. Šla jsem se s kamarádkou projít před polednem na velikonoční pondělí rodným městem. Takový malý vzdor. Takové to dětské: už jsme velké, už si nenecháme všechno líbit, už se přece nebudeme schovávat doma a čekat, až nás někdo přijde zbít. Přece žijeme ve svobodné zemi!
Světe div se – dvanáctá sice udeřila, ale banda chlapíků z paralelky, vyzbrojených pomlázkami z kabelů, asi neměla hodinky.
Mlátili nás.
My utíkaly.
Řvaly jsme.
Nikdo nám nepomohl.
Nikdo.
Nakonec jsme se snažily ukrýt v místní nemocnici. V nemocnici. V místě, kde člověk tak nějak podvědomě čeká aspoň základní ochranu. Brečely jsme, měly potrhané oblečení, vyděšené obličeje, prosily jsme o pomoc..
Vrátný nás vyhodil.
Co na tom, že jsme byly děti. Co na tom, že jsme byly očividně v šoku. Co na tom, že jsme se bály. Jsou přece Velikonoce! A tohle je přece tradice, ne?
A že to pak celé skončilo tím, že my dvě jsme byly ty nafoukané krávy, kvůli kterým klukům dodržujícím tradice hrozila trojka z chování, to už je jen třešnička na dortu z prvních jarních kopřiv.
Ani tenhle zážitek nestačil.
Mám těch velikonočních traumátek v šuplíku víc. Víc ranních probuzení se staženým žaludkem. Víc vzpomínek na nahá stehna v noční košili a strach, že někdo přijde, zazvoní, vtrhne dovnitř a bez mého svolení mě zbije na holou kůži a ještě se tomu bude říkat LEGRACE.
I dnes se někdy budím s ozvěnou těhle rán. Ne kvůli bolesti samotné. Kvůli té děsivé směsi bezmoci a společenského souhlasu. Kvůli tomu, že když se něco nepříjemného děje otevřeně, za denního světla, za přihlížení dospělých, a ještě je to posvěceno slovem tradice, dítě nemá kam utéct ani ve své hlavě.
A přesně tohle nechci pro své dcery.
Tohle přece nejsou svátky jara.
Tohle přece nemá žádnou svouvztažnost s radostí, obnovou ani udržováním tradice při životě.
Tohle je pseudotradice, ve které se násilí, alkohol a nerespekt k tělesným hranicím předávají z generace na generaci s mašlí na pomlázce.
A já už tu štafetu nést nechci.
Nechci své dcery učit, že mají stát, usmívat se a snášet něco nepříjemného jen proto, že je to starobylé. Nechci je učit, že cizí člověk má nárok na jejich tělo, když si k tomu vezme pomlázku a dá si pár panáků. Nechci jim předat lekci, že „NE“ se na jaře na chvíli vypíná.
Ne se nevypíná.
Ne je NE.
A tak jsme letos hodovaly jinak. S radostí. Moderně. Po svém.
Svoje dcery jsem vyslala hodovat za doprovodu otce bodyguarda. Koledníkům jsem dávala dárky se slovy, že je mají za to, že přišli, zazvonili a zeptali se, jestli chceme vyšupat – a nevletěli na nás automaticky, jako by naše těla byla veřejný statek.
Možná je to přechodové období. Možná si staré zvyky ještě chvíli potáhneme za sebou jako špinavou vlečku. Možná budeme chvíli přešlapovat někde mezi „tak se to přece vždycky dělalo“ a novou úrovní normálnosti.
Ale já pevně věřím, že ta nová úroveň přijde.
Úroveň, ve které bude normální přátelsky přijít. Zeptat se. Přijmout odpověď. Respektovat, že někdo nechce. Úroveň, ve které se radost nebude vyrábět z cizího diskomfortu. Úroveň, ve které se děti nebudou bát velikonočního rána v noční košili. Úroveň, ve které svátky jara nebudou testem toho, kolik ponižování jsme ochotni omluvit slovem tradice a folklor.
Pojďme dnes hodovat s radostí.
Pojďme rozdávat mašle místo chlastu.
Pojďme se radovat z prvního ostrého jarního slunce.
Pojďme se sejít, smát se, jíst, vítat jaro, ale bez toho, aby kdokoli musel překračovat vlastní hranice.
Nepřenesme tuhle megadebilní pseudotradici na naše potomky.
Některé tradice si zaslouží ochranu.
A některé si zaslouží, aby konečně skončily.