Představte si, jak jiný by byl svět kdybychom naslouchali.
Jak jinak by vypadalo těhotenství a mateřství, kdybychom ženám DOOPRAVDY naslouchali.
Masokombinátní linka se rozjede v zásadě po počůrání papírku.. a málokdo z pásu jedoucího továrnou (před)porodní péče dokáže seskočit.
Nehladíme bříška a netlumíme v úžasu hlas. Nezpíváme hlubokým hlasem děloze a nežijeme dny ve vděčnosti a pokoře.
Tetelíme se nad množstvím testů a vyšetření.
Když pak dostaneme i stranickou knížku (dokazující příslušnost k partě “kdo nečůrá podle tabulek, ohrožuje svoje dítě”) začneme sbírat bodíky po vyšetřovnách jak na Tesco Clubcard..
Co když aby těhotenství prosperovalo nestačí jen měřit tlak, šoupat sondou a polykat nejnabušenější multivitamíny?
Co když ženy potřebují jinou péči?
Aby je slyšeli. Co říkají. Co je tíží. Co je těší. Čeho se bojí. Co si přejí…
Kolik žen odchází z prenatálních poraden s úhledně vyplněným těhotenským průkazem a zároveň s pocitem, že se tam o ně nikdo nezajímal?
Že byly odbavené.
Že nebyl čas.
Že když otevřely téma, co je skutečně trápí, bylo to… moc.
Moc dlouhé.
Moc emotivní.
Moc osobní.
Moc komplikované.
A pak jsou ty šťastnější, které mají péči porodní asistentky. Která za nimi přijede i domů. Nebo je potká v klidu, bez bílých plášťů a čekáren. Tyhle ženy bývají slyšeny. A často daleko hlouběji a šířeji, než kolik minut „měly mít“ zaplacených.
Protože péče je vztah.
Protože bez důvěry není vztahu.
Protože bez zájmu není důvěry.
Proč je pořád tak málo samozřejmé, že těhotná žena má právo být slyšena?
Že její hlas je důležitější než ultrazvuk?
Že její zkušenost se rodí spolu s dítětem a není to vedlejší produkt, ale základ života, který přichází na svět?
Zkuste se na chvíli zastavit a jen si položit otázku:
Kdy jste naposledy doopravdy SLYŠELI těhotnou ženu?