Ano, porodnictví zachraňovalo životy. A zároveň normalizovalo to, co nemělo být normální

Text, který nestojí za rozstřílení

Na některé texty starších porodníků člověk reagovat nechce. Na tenhle možná ano. Právě proto, že není zlý.

Text MUDr. Tošnera není výkřikem profesní ješitnosti ani pohrdavou obranou starých pořádků. Je to spíš laskavá obrana jedné generace lékařů: generace, která pracovala v jiných podmínkách, v jiném systému a s jinými možnostmi, než máme dnes. A právě proto má smysl s takovým textem vést poctivou debatu, ne malou kulturní válku.

Bylo by intelektuálně nepoctivé předstírat, že na porodnictví druhé poloviny 20. století není co ocenit. Je. A hodně.

Co je třeba uznat

Pokles mateřské a novorozenecké úmrtnosti je obrovský civilizační úspěch, na němž mají antiseptické postupy, antibiotika, anestezie, chirurgie, transfuzní medicína i lepší organizace péče zcela zásadní podíl. Semmelweisův příběh dnes patří k základním milníkům moderní medicíny a historické trendy mateřské mortality skutečně ukazují dramatický pokles rizika úmrtí v souvislosti s porodem.

To všechno je třeba uznat.

Jenže právě tady se debata nesmí zastavit.

Protože vedle pravdivého příběhu o zachráněných životech existuje ještě jiný, méně pohodlný příběh. Příběh o tom, co všechno se ve jménu bezpečí a organizace péče začalo považovat za normální. O tom, co se nevešlo do statistik úmrtnosti. O tom, co se nepočítalo v promilích a procentech, ale zapisovalo se do těl, psychiky, vztahů a rodinné paměti.

Kde laskavá vzpomínka nestačí

A právě tady Tošnerův text, jakkoli lidský a kultivovaný, přestává stačit.

Ne proto, že by říkal samé nepravdy. Ale proto, že jeho rámec je pořád rámcem porodnictví, které se samo sobě zodpovídá hlavně z přežití. Jako by nejdůležitější účet byl jednou provždy uzavřen větou: ano, bylo to tvrdé, ale zachraňovalo to životy.

Jenže lidská zkušenost se do takového účtu nevejde.

Současné mezinárodní standardy ostatně říkají něco, co by ještě před pár desetiletími znělo pro část porodnické obce skoro jako měkký nadstandard: dobrá porodní péče není jen péče, po níž žena a dítě přežijí. Světová zdravotnická organizace (WHO) mluví o pozitivní porodní zkušenosti a spojuje ji s důstojností, soukromím, informovanou volbou, nepřetržitou podporou a péčí, která respektuje ženu a její rozhodování. Stejná logika pokračuje i po porodu: WHO výslovně zdůrazňuje pozitivní poporodní zkušenost ženy, dítěte i rodiny, ne jen to, že porod a poporodní období neprovázejí akutní komplikace.

To je zásadní posun. A také velmi nepříjemné zrcadlo minulosti.

Pokrok, který nebyl zadarmo

Ano, porodnictví 20. století dramaticky snížilo riziko smrti. Zároveň ale normalizovalo řadu praxí, které nebyly neutrální. Omezování soukromí. Oddělování matky a dítěte. Režimové kojení. Provoz, kterému se žena přizpůsobuje. Hierarchii, v níž přání rodičky měla nižší váhu než pravidla oddělení a instituce. Představu, že dobrá pacientka je ta, která spolupracuje, nevyrušuje a nepřekáží.

To nejsou jen „detaily své doby“. To jsou vzorce.

A právě v tom je podle mě třeba vést polemiku citlivě, ale přesně. Ne o to, zda byli tehdejší lékaři dobří nebo špatní lidé. Ne o to, zda si jednotlivě zaslouží vděk, nebo odsudek. Ale o to, že i laskaví a slušní lidé mohou pracovat v systému, který je sám o sobě strukturálně necitlivý.

Není těžké uvěřit MUDr. Tošnerovi, že se snažil být k rodičkám milý. O to přece vůbec nejde. Problém je jinde. I člověk s dobrým úmyslem může být součástí praxe, která dlouhodobě reprodukuje bezmoc, podřízení a zkušenost, že tělo ženy je při porodu ve zvýšené míře k dispozici instituci.

Historický kontext vysvětluje mnohé. Neosvobozuje nás ale od povinnosti pojmenovat škody, které tehdejší standardy zanechaly v ženské zkušenosti.

Co se nevešlo do hlavních statistik

Takto organizovaná péče neovlivňovala jen samotný průběh porodu. Ovlivňovala i první hodiny a dny života dítěte, ranou vazbu mezi matkou a novorozencem, zkušenost ženy s vlastním tělem, kojení, prožívání šestinedělí i to, co celé rodiny začaly považovat za normální.

WHO a UNICEF dnes výslovně doporučují okamžitý a nepřerušený skin-to-skin kontakt, časné zahájení kojení a rooming-in právě proto, že raná separace a režimové oddělování nejsou neutrální organizační volbou, ale zásahy s reálnými důsledky pro kojení, regulaci novorozence a vztahovou kontinuitu.

Právě to je moment, který v mnoha obranách starého porodnictví chybí. Jako by se stále předpokládalo, že jestliže se podařilo snížit riziko smrti, je zbytek už jen vedlejší bolestivá daň pokroku.

Jenže ženská důstojnost není vedlejší kolonka. Raný kontakt mezi matkou a dítětem není sentimentální doplněk péče. Zkušenost bezmoci není drobný estetický kaz na jinak úspěšném projektu modernizace.

Je to součást účtu.

Trauma není výmysl přecitlivělých

A některé z těchto důsledků se měří mnohem hůř než úmrtnost. O to méně bychom je dnes měli přehlížet.

Výzkum dnes ukazuje, že porod může být i traumatickou zkušeností a že způsob péče, ztráta kontroly, nerespektující komunikace nebo invazivní postupy bez skutečného souhlasu k tomu mohou významně přispět. Systematické přehledy a meta-analýzy ukazují, že traumatická porodní zkušenost není okrajovým jevem. Přibližně 4,7 % žen po porodu splňuje kritéria PTSD a kolem 12,3 % vykazuje významné posttraumatické symptomy – další odborné přehledy popisují souvislosti s horším duševním zdravím, strachem z dalšího porodu, obtížemi v navazování vztahu k dítěti i dopadem na další reprodukční rozhodování.

Když generace žen odcházely z porodnic s pocitem, že hlavní je být ráda, že dítě přežilo, a na ostatní nemají nárok, zůstávalo to v kultuře. Když se celé generace učily, že nepohodlí, stud, odloučení nebo bezmoc jsou u porodu PROSTĚ NORMÁLNÍ, nezmizelo to s jednou stavební rekonstrukcí porodnice ani s bezdrátovým monitoringem. Tyto zkušenosti se přenášely dál ve vzpomínkách, v očekáváních, v tom, co ženy radily svým dcerám, i v tom, co samy považovaly za přehnané chtít.

Neříkám tím, že porodnictví je odpovědné za všechno zraněné, co je dnes ve vztazích, rodinách a společnosti. Tak jednoduché to samozřejmě není. Ale bylo by stejně nepoctivé předstírat, že způsob, jakým společnost po desetiletí organizovala příchod dítěte na svět, neměl širší následky. Měl. A pravděpodobně větší, než jsme si ochotni připustit.

Laskaví lidé mohou být součástí nelaskavé praxe

Právě proto nestačí říkat, že tehdejší praxe musíme chápat v kontextu doby. To ano. Ale stejně tak musíme chápat i kontext toho, co tato doba dělala ženám, dětem a rodinám.

V tom je podle mě slepé místo mnoha obran starého porodnictví. Ne že by záměrně popíraly utrpení žen. Ale stále se v nich ozývá představa, že hlavní účet už byl srovnán: zachránili jsme vás, tak příliš nerozpitvávejte, jakou podobu to mělo.

Jenže právě to dnes rozpitvávat MUSÍME.

A nemusíme si to myslet jen aktivisticky. Český strategický materiál k rozvoji respektující péče sám popisuje, že slabinami systému jsou vysoká nespokojenost žen, problémy v komunikaci, v aplikaci informovaného souhlasu, rozdíly v kvalitě péče, nedostatečná kontinuita a přetrvávající rutinní praktiky. Jinými slovy: to, co ženy říkají už dlouho, dnes není okrajová emoce. Je to pojmenovaný systémový problém.

Co je na Tošnerově textu cenné

A právě tady je Tošnerův text zajímavý. Ne protože by ten spor uzavíral, ale protože ukazuje, že i člověk, který strávil celý život v porodnictví, je schopen se ohlédnout bez výsměchu a bez triumfalismu. To je v českém veřejném prostoru víc, než bývá obvyklé.

Jeho text nečtu jako definitivní odpověď, ale jako pozdní a lidský pokus říct: dělali jsme, co jsme uměli, a ne všechno bylo tak černobílé.

Tomu lze rozumět. A možná i naslouchat.

Jenže i k tomu je třeba dodat druhou větu: ne všechno bylo černobílé, ale některé věci byly přesto špatně. A to, že vznikaly v podmínkách své doby, z nich ještě nedělá něco, co máme dnes zpětně rozpustit v pochopení a sentimentu.

Právě naopak. Pokud chceme minulosti opravdu porozumět, nesmíme ji ani démonizovat, ani uhlazovat. Musíme unést obojí najednou: vděčnost za medicínský pokrok i vědomí ceny, kterou za jeho konkrétní podobu zaplatily ženy.

Některé věci nebyly v minulosti kruté proto, že by zdravotníci byli krutí. Byly kruté proto, že je systém učinil normálními.

Minulost jako omluva, nebo jako poučení

A možná právě to je úkol pro naši dobu.

Ne dodat starým porodníkům morální účet k uhrazení. Ne předvádět dnešní převahu nad minulostí. Ale konečně být dost poctiví na to, abychom přestali vyprávět dějiny porodnictví jen jako příběh o vítězství nad smrtí. Je to i příběh o tom, co jsme ve jménu tohoto vítězství obětovali, ztolerovali a začali považovat za normální.

Lékaři tehdy často skutečně neměli na výběr v mnoha věcech. My dnes ale na výběr máme.

Můžeme jejich omezení proměnit v omluvu.

Nebo v poučení.

A to druhé by bylo důstojnější – pro ně, pro ženy i pro děti, které se v tom systému narodily.

Dá se podle vás porodnický pokrok měřit jen tím, kolik žen a dětí přežilo – nebo musíme do účtu zahrnout i jiné proměnné?