Marta Vančurová
Pozice: právní služby
Těhotenství mě zastihlo v posledním ročníku právnické fakulty. Mé vzdělání mě nutně vedlo k tomu, abych si začala pokládat otázky, jaká práva mají těhotné ženy v České republice, jaké jsou jejich možnosti v souvislosti s porodem či jak jsou jejich práva dodržována, ať už během porodů v nemocnicích, ve vztahu k porodům v domácím prostředí, v jednání s úřady, apod. Má zjištění byla značně skličující. Přestože jsou na mezinárodní i národní úrovni deklarována rozsáhlá lidská práva, skutečnost je taková, že se z rodící ženy v České republice stává spíše objekt, jehož práva bývají okleštěna a ignorována.
Žena má v České republice pouze dvě možnosti – porod v domácím prostředí nebo v porodnici. Většina žen nemá dostatečné zázemí, ať už finanční nebo rodinné, pro to, aby zvolila porod doma, nebo preferuje porod v rámci odborné instituce – pro většinu žen je tak jedinou možností porod v porodnici. Ty jsou však vedené lékaři, kteří se zaměřují spíše na patologie, porodní příběhy jsou tak plné přehnané intervence, ignorace individuálních potřeb, rutinních zákroků, anonymního prostředí. Jako právnička musím konstatovat, že mnohdy dochází k porušování práv žen a jejich dětí, většinová i odborná společnost však toto považuje za normální.
Porod může být ale i o něčem jiném. V České republice však chybí mezičlánek, který by pomohl těm ženám, které z různých důvodů nechtějí nebo nemohou rodit v domácím prostředí, ale chtějí zažít intimitu domácího porodu, avšak s odborným zázemím. Chtějí zažít při něčem tak jedinečném a hlubokém jako je porod blízkost a lidskost, ne nemocniční prostředí.
Jako právnička a matka, která měla šanci zažít nádherný, ničím nerušený porod, cítím povinnost pomáhat ženám a jejich dětem v tom, aby byla respektována jejich práva v souvislosti s porodem a aby výše uvedená vize mohla být naplněna. Proto v rámci svých právních znalostí a zkušeností přispívám ke vzniku a chodu projektu APODAC. Kromě toho pomáhám ženám v sepisování jejich stížností do porodnic, které hodnotím jako velmi důležité jakožto jedinou zpětnou vazbu pro zdravotnický personál, který si často není vědom pocitů, přání a potřeb matek, otců i dětí.